Faust

Murnau natočil majstrovský kúsok, ktorý je po jeho NOSFERATOVI a Wieneho CALIGARIM najlepším expresionistickým filmom v histórii. Všadeprítomná temnota a hrôza, občas len málinko presvetlená minimom romantiky. To je snímok, trikovo úchvatný a príbehovo nadčasový. Nenechajte sa prehovárať a skúste toto vskutku okázalé dielo. (25.10.2010)

Faust v podaní Murnaua: nielen ako večný súboj dobra so zlom, ale aj ako prekypujúca bublanina najrôznejších pocitov odohrávajúca sa v dokonale rozvrstvenom šerosvite priestoru niekde medzi nebom a peklom. Na začiatku je stávka anjela a démona o to, či je možné zachovať to anjelské v duši Fausta. Človeka, ktorý spáli Bibliu, a následne spečatí odvrhnutie Boha krvou, potvrdzujúcou zmluvou s diablom. K rozhodnutiu ho viedli ušľachtilé motívy – zachrániť mesto pred morom, vyliečiť nevyliečiteľných Neobmedzená moc však láme aj tie najvznešenejšie idey a prispieva k rozkladu duše. Postupne sa túžba pomôcť svetu mení na uspokojenie seba samého bez ohľadu na následky. Je možné nájsť vykúpenie v realizácii nenaplnených osobných snov? Zlo nevíťazí, ale nenastáva ani vláda nebies na Zemi. Jazvy sú príliš hlboké, obete nezvratiteľné. Mágia čiernobielych odtieňov sprevádza príbeh, prirodzene meniaci polohy od mysterióznej hry vládcov neba a pekla na ich profánne zosobnenie vo Faustových vzťahoch s ľuďmi, pričom miesto majú nielen scény pripomínajúce horúčkovité sny pomätenca, ale aj romantické hry vidieckych dievčat uprostred lúčnych kvetov, šermiarsky súboj, opulentná slávnosť parmského dvora... Všetko spracované spôsobom, ktorý vyráža dych a neumožní odpútanie sa od obrazu. Je dobre, že Murnau siahol aj po starších predlohách a mýtoch o Faustovi, než slávna Goetheho kniha, a vytvoril tak novú, obrazovo a emotívne bohatú podobu večného súperenia dobra so zlom vo vnútri nielen Fausta, ale vlastne každého z nás. (01.04.2006)

Goethův Faust byl pro tento film zjevně jedním z inspiračních zdrojů, avšak pojmout byť zlomek jeho myšlenkové bohatosti do dvouhodinového němého filmu by byl úkol přetěžký a Murnau se o to ani nepokusil. Společný je jim základ v podobě staré legendy o dr. Faustovi a v zásadě i celkové vyznění, byť Murnau jasně preferuje roli lidskosti před touhou rozumu po poznání. Z pohledu dějového je pojí zde nešťastně rozvleklé námluvy Fausta a Markétky, jejichž význam pro film hrubě neodpovídá více než třetině stopáže, které se jim dostalo. Za pozornost stojí Faust především pro svou obrazovou stránku (opět s výjimkou části s Markétkou) a doprovodnou hudbu Timothy Brocka; ty jsou ovšem natolik fantastické, že ponechávám nejvyšší hodnocení, ač skutečným filmovým kvalitám nejspíš neodpovídá. (30.10.2006)

Podmanivý faustovský snímek, postavený na vizuálních hodech zpřítomňujících mnohé z nezbytných středověkých atributů velmi přesvědčivě a věrohodně. Janningsův Mefisto své ďábelské roli pekelného svůdce dává všechno a stává se tak možná i tím nejpozoruhodnějším na celém snímku. Osobně mi tedy trochu vadí víceméně "urfaustovský" charakter námětu, což vynikne především v pohádkovém závěru, jenž působí v porovnání s tím Goethovým přece jen trochu hloupě. (27.02.2007)

Mimořádná podívaná! Friedrich W. Murnau natočil velkolepé dílo kterému skutečně nic neschází . Vizuálně brilantní , emotivní , podpořené skvělým hudebním doprovodem . Největší esem filmu je však Emil Jannings v roli ďábelského Mefiseta který podává skutečně mistrovský výkon a je do své role neskutečně zapálený. Murnau mě po Nosferatovy opět nadchnul . (10.10.2007)