Upír Nosferatu

Druhý film z němé éry a zase tam někdo někomu cucá prst. Rozdíl je v tom, že tento snímek Vatikán doporučuje. Epochální v nejednom ohledu: Když si Nosferatu nese svou rakvičku z lodi až do domu, dochází mi, odkud mají autoři Toma a Jeryho své řemeslo. Pokud jde o samotný příběh (dále spoilery), musím dát za pravdu vypravěči, že v oné historii velkého umírání je mnoho nejasností. Jisté je, že Hutter po souši, Orlok po moři současně přispěchali z Orlokova zámku do Wisborgu. Nezdá se však, že by s touto pozoruhodnou podvojmostí korespondovala jiná podvojmost: město má svou nákazu, Hutterova žena svého upíra. Proč tam vlastně přijel? Zakousnout se do toho krásného hrdla a umřít. Velkou předností oproti jiným drákulovským adaptacím je už to, že se tu nežvaní (a nezpívá!). Nutno vidět znovu. (05.03.2012)

Ze snímku sice čiší nápady, ale bohužel právě Nosferatu je důkazem, že některé filmy zůstanou pro další generace už jenom jako obraz toho, "jak se točilo tenkrát“. Murnaův počin nedokážu brát jakkoli vážně a neumím si představit, že bych se na něj někdy podíval znovu, přestože jeho historickou úlohu beze zbytku uznávám. (30.06.2007)

Člověk, který hodnotí Nosferatu, a přitom nevezme v potaz všechny historické a technicko-filmařské souvislosti, asi nepochopí, proč je to taková bomba. Z pohledu roku 1922 to ale musela být přímo atomovka. A co zůstává atomovkou dodnes, jsou všechny záběry s Maxem Schreckem. Rozhodně je to nejstrašidelnější filmový upír všech dob. (01.02.2006)

(1001) Mno, po několika opakovaných shlédnutích a bezesných produmaných nocích musím říci, že tento film bych zařadila do škatulky "dostalo mě to, ať jsem nechtěla sebevíc". Při prvním sledování jsem si u strašidelné hyeny říkala, co to má být. Postupem času se něco změnilo. Teď když si vzpomenu na pitoreskní postavičku ohánějící se kolem sebe rakví, naskočí mi samé příjemné asociace. (22.05.2009)

Nejukecanější němý film co znám. Jestli na tomhle filmu nemám něco rád, je to právě poměr obraz vs. psaný text. Jakkoli je obrazové zpracování poutavé, mám pocit, že je mnohdy jen koloraturou. Text často funguje jako hlavní hybatel (někdy i rušitel) děje a režisér na něj klade velký důraz. Je to sice logické, v mantinelech němého filmu pochopitelné, ale z filmového hlediska to u mě moc nefunguje. (06.07.2006)