Pokání

Ty symboly, sémiotické hrátky a umísťování herců v mizanscéně (Bluntman) opravdu fungují. O žanrové transtextuálnosti (mezi dokumentem, rekonstrukcí a dramatem) (bluntman) možná trochu pochybuji. A protože jsem to neviděl na LFŠ, ale v doma v teple a pohodlí, nemám problém ani s úvodem, ani závěrečnou diskuzí. (04.10.2010)

"Jeden rozum vyváží tisíc idiotů."                                                                                                                                        Bohužel jsem nestála v těch dlouhých frontách před kinem v roce 1988, ale znám spoustu tehdejších reakcí. Ze svého pohledu tedy plním svůj osobní dluh a sice s odstupem času, ale přece skládám hold všem tvůrcům. V Pokání dostala světová kinamatografie skvostný příspěvek k originální výpovědi doby s přesným vykreselním hlavních postav. Způsob vyprávění je kontinuální, místy přechází do snů a představ. Patrná je nejen křesťanské symbolika, ale i symboly doby s humorným podtextem (prokurátor s Rubikovou kostkou v soudní síni ...) Absurdita situace je předkládána ss vtipem a nadsázkou, ale bez patosu přechází do vážnější noty. Pokání mluví vlastní řečí, má silný příběh a velmi působivý konec.        Challenge Tour 2015: 30 dní se světovou kinematografií (06.04.2015)

Tak zvaná a samozvaná lidová demokracie, ztvárněná velmi stravitelným, symbolicky přístupným a excelentním způsobem; obraz fungování diktatury v podobě minidiktatury v děržavě, proces, který byl, je a bude (ať už se jedná o Argentinu, Chile, SSSR, ČSSR, Čínu, pravicové režimy, levicové režimy ) principiálně na jedno a totéž společenské kopyto, jen tu je více sociálního inženýrství, tuhle více kultu osobnosti, jinde tzv. vlády lidu, onde zase vojenské diktatury, někde nové oligarchie, ikonoklasmu, utopie ... z touhy pomoci vzniká stejně vždycky touha po moci, živená frustrovaným egem, podporovaná prospěchářstvím a závistí, financována korupcí a zlodějstvem, a nakonec nemocná stihomanem pomalu ale jistě odchází do kytek ... a Tengiz Abuladze ji oděnou do kabaretní róby pro nás vykopal z hrobu. A vykope ji třeba ještě třistakrát. (28.03.2009)

První film viděný snad pouze na základě plakátu (od autora Zdeňka Vlacha). Film sice není zas tak strhující, jak by se u tohoto tématu možná předpokládalo, ve svém pomalém tempu je zaměřen, více než na děj, na metaforu a podobenství, rozhodně však nepostrádá atmosféru a zdařilé vykreslení ducha doby. Zkrátka - "K čemu je ta cesta, když nevede ke chrámu..." (27.12.2009)

Dost nevyvážené, to především. Ale od scény s kládami všechno předchozí začlo mít své místo... Rozhodně má kvality, které sice nejsou pro filmové médium běžné, o to víc si jich vážím. Alternativně k nesmyslům, které tu na čsfd przní uživatel Radek99 v "jeho podobných filmech" uvádím československou variaci na Pokání, a to geniální počin Zvláštní bytosti (1990) od Fera Feniče. Opravdu zvláštní, jak všichni mektají o tom, že se česká kinematografie konečně po dvaceti letech uondala k vyrovnávání s minulostí po 20 letech (s vlnou filmů jako Kawasakiho růže, Pouta, ...a bude hůř); podle mě zatím bezkonkurenčně nejlépe se s tím vyrovnaly Zvláštní bytosti. (16.06.2010)