Prosba

Toto rozhodně není dílo, které by mohlo být oceněno širokou veřejností. Což je samozřejmě škoda, ale je to skutečnost, která se zřejmě nezmění. Převést báseň na filmové plátno není snadné. A je více než obdivuhodně, jak se toho Tengiz Abuladze zhostil. Ta jeho zneklidňující kompozice obrazů, stínů, světla, slov, gest, myšlenek a postojů se stává jedinečným dílem, které v sobě spojuje několik druhů umění v kompaktní celek s širokým dopadem působnosti na pocity vnímavého diváka. Každé gesto a postoj je alegorickou skulpturou. Každé jednotlivé slovo je básníkovým veršem. Každý pohyb a krok je současným tancem. Každý zvuk větru je mollovou skladbou. Každý záběr je jedním malířským plátnem s všeříkajícím významem. Označit toto dílo za střet dobra se zlem je zjednodušené a povrchní označení, neboť zachází mnohem hlouběji. Dotýká se samotné podstaty lidské duše a fungování lidské společnosti a civilizace. Lidská společnost se sdružuje do útvarů, které se označují slovem stát a jsou pokračováním původních kmenových osad a městských států. Tyto státy jsou řízeny dobrovolně i nedobrovolně přijatými zákony a pravidly, které vyžaduje dodržovat bez ohledu na to, zda jsou, nebo nejsou správné, či dobré. Je to bludný kruh, ze kterého není jednoduché nalézt tu správnou cestu. Na jednu stranu si jedinec uvědomuje pojmy lidství, dobro, soucit, laskavost, ochotu pomoci a porozumět. Na stranu druhou je ochoten někdy často, někdy zřídka a někdy stále na tyto pojmy zapomínat. Ze strachu. Ze strachu o život, o vlastní přežití, o majetek, o moc, nebo z příchodu případného trestu, hanby. Bojí se cizích a neznámých věcí a nechává se ochotně ovládat a vést ve své cestě životem, kdy může sice mnoho získat, ale svou lidskou podstatu navždy ztratit. Není to jednoduché, postavit se proti nespravedlnosti, proti zlu, proti demagogii, proti bezpráví, proti lžím a pomluvám, proti přesile. Když nás může postihnout trest a smrt. Lidskost je pravidelně obětována v zájmu fungování společnosti, v zájmu udržení moci, v zájmu zvýšení víry, v zájmu tržního hospodářství. Aniž si to sami uvědomujeme. A pouze přihlížíme další a další popravě. Mimo jiné i toto sděluje tento pozoruhodný filmový výtvor. Z postav zaujme poutník (Spartak Bagašvili), který nechápe ničeho z lidského chování, panna (Rusudan Kiknadze) jako představitelka dobra a toho vznešenějšího lidství, skřet (Ramaz Čchikvadze) jako představitel přízemních, špatných a hamižných lidských vlastností, vyobcovaný Aluda (Tengiz Arčvadze), který je potrestán za pochybování o správnosti zákonů, laskavý a pohostinný Džokola (Otar Megvinetuchucesi), který se za svojí pomoc stává terčem opovržení, a lapený Zviadauri (Zurab Kapianidze), vzbuzující již svou přítomností tolik záště a zloby. Je to silné a složité dílo, o kterém by se dalo popsat mnoho stran papíru. Hodně výjevů mi zůstane zasunutých v mé hlavě. Všichni jsme nevolníci svých vlastních strachů, rezignací, lhostejnosti a malosti. (05.01.2016)

Na první pohled působí Prosba jako báje z neurčitého dávnověku, ale při bližším seznámení se s kontextem zjistíme, že je překvapivě velmi realistická. Dva hlavní příběhy filmu vycházejí z lyrickoepických básní Važy Pšavely Aluda Ketelauri a Hostitel a host, obě byly přeložené do češtiny v knížce Pojídač hadů (Odeon, 1982). Važa Pšavela (pseudonym znamenající Junák Pšavský) sice do svých básní vkomponoval mnohé mytologické a lidové motivy, nicméně život na Kavkaze na konci 19. století ztvárnil víceméně realisticky. Velice odlehlá horská oblast Chevsuretie (a nedaleké Pšavsko) leží až u gruzínské hranice s Čečenskem a v zimě je po zemi dodnes zcela nedostupná. Civilizace sem v průběhu staletí pronikala jen velmi pomalu, takže ještě ve 20. století tu Chevsurové žili prakticky podobně jako v Abuladzeho filmu, chodili v kroužkových zbrojích a pestrých kostýmech a platila tu dávná rodová pravidla včetně krevní msty. (Viz také třeba trochu romantizující román Bílý límeček Micheila Džavachišviliho). Věžové město-pevnost Šatili (v první povídce filmu) obývali Chevsurové až do 50. let a i dnes vypadá skutečně tak jako ve filmu. Kistové z druhé povídky jsou v gruzínštině vlastně Inguši a jejich filmové město je dodnes rovněž zachovalý ingušský aul Erzi. (03.08.2012)

Prva cast Abuladzeho trilogie o strete dobra a zla, tentokrat na sovietskom Kaukaze. Ono, nie je to ani rusky film, je to o mentalite gruzincov, ich drsnych horach ... Abuladze nejde cestou strhujuceho pribehu, to najdeme skor v Hollywoode. Film som objavil len vdaka tomu, ze som sa prestal venovat vatovo planym filmovo teoretickym kecom, a namiesto toho som zaviedol filmovu prax : 77 % (23.03.2021)

Všiml si někdo, že je to o věčném boji Dobra se Zlem? Ale vážně, tento film náročného diváka neoslní složitostí vyřčených myšlenek, ale tím, jak je dokáže divákovi zprostředkovat - výjimečným splynutím obsahu a formy. Tedy něčím, co je u uměleckého díla jedna z největších předností. Fotogenická a pro středoevropana neskutečná krajina skýtá pro tento účel ideální materiál: horští velikáni a hrdé skalní štíty jako protějšky neméně hrdých héroů, kolem nichž se točí obě povídky, čistota a horské slunce jako zrcadlo neposkvrněné Panny, drsný, ale skutečný a čestný život horalů oproti malichernosti a marnivosti lidí z rovin pod nimi. Do toho skvělá hra kontrastů černobílé kamery - ďábel balancující na hraně temnoty a denního světla, scéna pohřbu, kde postavy plasticky vystupují ze všeobjímající tmy a dávají tak vzpomenout na vzácnost a krátkost života. (16.10.2013)

Těžkotonážní, temné, prostě ale krásně natočené. Skvělá vizuální stránka - takhle k dokonalosti dovedená černobílá kamera se přeci jen tak často nevídá... Abuladze zatím jen naťukává motivy rozvinuté v pozdějších filmech, ale jeden je už tady dotažen k vrcholu, který se vyrovná síle podobné scény ze "Stromu přání" - Jen lidé sami jsou tak slepí, že vraždí své vlastní anděly.... (30.11.2012)