Molba
The Entreaty
Prosba
Obsahy(1)
Podobenství o věčném boji Dobra a Zla, natočený na motivy básní Važi Pšavely. Černobílý film asketické krásy se skládá ze dvou příběhů, které se odehrávají se ve skalnatých scenériích mezi horaly, jejichž život se řídí dávnými tradicemi. Dva protikladné mravní póly zde ztělesňují Panna a Skřet.
Gruzínské filmy vytvářely v někdejší sovětské kinematografii určitou enklávu tvorby odlišné od běžně žádaného "socialistického realismu", prostřednictvím většinou komediálně laděných příběhů o rázovitých gruzínských postavičkách přinášely pohled na odlišnou mentalitu i životní hodnoty. Patří mezi ně i díla Tengize Abulazeho, směřujícího ke složitě vrstveným podobenstvím. Jedním z nich je Prosba, vynalézavě využívající černobílých širokoúhlých kompozic a prosazující meditativní přístup jako základ niterného prohmatávání odvěkých lidských konfliktů i vášní.
Režisér se inspiroval třemi poémami gruzínského básníka Važi Pšavely (1861-1915). Neusiloval o jejich doslovný převod, který ostatně ani nebyl možný, pokusil se v obrazech vyjádřit to, co Pšavela postihl slovy. Základem celého příběhu se stává lyrická poéma nazvaná Prosba, jejíž hrdina zosobňuje básníkovy myšlenky o nutnosti bránit základní lidské hodnoty. Do dění vstupují i dvě alegorické postavy, ztělesňující protikladné mravní póly - panna-nevěsta odkazuje k čistotě a neposkvrněnosti, ohavný skřet se připodobňuje všudypřítomnému zlu, k ďábelskému mámení.
Samotné téma střetu dobra a zla, ponořené do chmurných baladických obrazů s dominující drsnou hornatou krajinou, se rozvíjí ve dvou příbězích ze života horalů, odedávna poznamenaných sváry i krevní mstou. Každé odmítnutí uznávaných tradic se přitom může vymstít, jak okusí statečný bojovník, jenž dostihne jinověrce, zloděje koní, a smrtelně jej zraní. Když je však svědkem jeho statečného umírání, ovládnou jej pochybnosti, zda zabíjení přináší rozumné řešení - a nakonec je i s rodinou z rodného společenství vyobcován. Druhý příběh se dotýká příkazu pohostinnosti, nad nímž může zvítězit slepá zaslepenost. Když zbloudivší cizinec, hostitelem marně chráněný, odmítne provést oběť cizím bohům, přivolá na sebe zlobnou odezvu. A režisér se ústy básníkovými táže, zda tupý, lhostejný dav, nečinně přihlížející zločinu, se stává spoluviníkem špatnosti, zkoumá, nakolik rezignace napomáhá prosazovat zlo. Říká, že vzdát se obrany dobra je tím nejhorším skutkem, protože duchovně znevolňuje.
Ačkoli Abuladze svůj film situoval do "bezpečnější" časové nezakotvenosti, cenzoři postřehli dvojznačné metaforické poselství - a dva roky váhali s jeho uvolněním do kin. A teprve po sedmi letech dovolili, aby se účastnil festivalu autorských filmů v San Remu. Prosba tam zvítězila. Do českých kin pronikla až v roce 1981. [Jan Jaroš, LFŠ 2007] (oficiální text distributora)
(více)Recenze (16)
Všiml si někdo, že je to o věčném boji Dobra se Zlem? Ale vážně, tento film náročného diváka neoslní složitostí vyřčených myšlenek, ale tím, jak je dokáže divákovi zprostředkovat - výjimečným splynutím obsahu a formy. Tedy něčím, co je u uměleckého díla jedna z největších předností. Fotogenická a pro středoevropana neskutečná krajina skýtá pro tento účel ideální materiál: horští velikáni a hrdé skalní štíty jako protějšky neméně hrdých héroů, kolem nichž se točí obě povídky, čistota a horské slunce jako zrcadlo neposkvrněné Panny, drsný, ale skutečný a čestný život horalů oproti malichernosti a marnivosti lidí z rovin pod nimi. Do toho skvělá hra kontrastů černobílé kamery - ďábel balancující na hraně temnoty a denního světla, scéna pohřbu, kde postavy plasticky vystupují ze všeobjímající tmy a dávají tak vzpomenout na vzácnost a krátkost života. ()
První část Abuladzeho trilogie o boji Dobra a Zla - a ano, je to stejně tak tezovité a didaktické, jak to zní. Díky úžasně promyšlené dramaturgii LFŠ jsem měl možnost zhlédnout trilogii pozpátku, a tak říkám, že má "vzestupnou tendenci". Pro Prosbu mluví několik malých, ale bezvýznamných plus: je nejkratší, i když těch 77 minut se zdá jako tři hodiny, je stylisticky nejpropracovanější a co do práce se sémiotikou nejpečlivější. Ale na to, že to má být meditativní film, je Prosba nesmírně ukecaná, místo transcendence nabízi nudu a tam, kde by měla být obrazoborecká, je jenom blábolivá a doslovná. Pseuduměníčko, čerpající z Tarovského. Radši volím Trierovu evropskou trilogii, sorry, Abuladze. ()
Složitá symbolika, provázející a vymezující trilogii boje DOBRA a ZLA, se tu, ve svém prvním díle, mění ve velkou obrazovou černobílou báseň, z níž, přestože se jedná o látku z velmi pokročilého předminulého století, vystupují postavy-mýty-héroové. Je zřejmé, odkud se brala mimořádná odolnost a síla kavkazských horalů, houževnatě vzdorujících perské, turecké či ruské nebo naopak arabské expanzi, odkud koření odolnost a původnost tamějších autokefálních církví a na ní vázané hluboké, původní kultury. Prvky eposu, filmové epopeje, které krystalují v POKÁNÍ, jež je zřejmě syntézou Abuladzeho básnické inventury gruzínské identity ve všech patrech jejího společenského bytí, již tady naznačují, že se jedná o nevšední dílo. O kvalitu klasickou, skutečně nadčasovou. ()
Aby som spokojne zmeditoval mi bránila žíža v sále a zo stoličiek bolavá riť. Navyše od som mal v strede titulkov divoké mini afro a od polovice mi do výhľadu začala zaspávať identita z pravoboku (pričom jeho muskulatúra zožrala celú 1/4 obrazu). Nuž...a najhoršie na tom je, že mi to vôbec nevadilo. Krásne obrazy (čiernobielu aj kontrast ja rád) ale otravne dlhé, výborná hudba (scéna pohrebu) ale dostala málo priestoru. Filmová báseň, na ktorú nie som ta pravá poetická duša. 30% ()
Je to síla. Jen je trošku škoda, že mluvená poezie tu není tak poetická jako ta obrazová. Ale v cizím jazyce se to dá vydržet. ()
Nad kamennou kavkazskou strohostí v Abuladzeho podání se tají dech. Pokud však jde o příběh a o poselství, sám nevím, kolik se mi toho přes kulturní bariéru podařilo beze ztráty přenést. Vzal jsem si pro sebe z filmu především vykřičník týkající se náboženství. To je tu totiž – ať už v podobě křesťanské či islámské – představeno jako zdegenerovaná síla střežící odvěké kmenové tradice včetně krevní msty, síla, která jedince stavícího se ve jménu vyšší mravnosti proti ní nemilosrdně žene do vyhnanství nebo na smrt. Kristus dobře věděl, proč varuje před chybně uchopenou „tradicí Otců“. Pod vznešeným jménem podání předků se může předávat zafixovaná nenávist, xenofobie, elitářství nebo nacionalismus. ()
Vizuálně nejsilnější Abuladze ve hře světla a stínu, konkrétna a abstraktna, který mě obsahově (narozdíl od Stromu přání) bohužel naprosto minul. ()
Na první pohled působí Prosba jako báje z neurčitého dávnověku, ale při bližším seznámení se s kontextem zjistíme, že je překvapivě velmi realistická. Dva hlavní příběhy filmu vycházejí z lyrickoepických básní Važy Pšavely Aluda Ketelauri a Hostitel a host, obě byly přeložené do češtiny v knížce Pojídač hadů (Odeon, 1982). Važa Pšavela (pseudonym znamenající Junák Pšavský) sice do svých básní vkomponoval mnohé mytologické a lidové motivy, nicméně život na Kavkaze na konci 19. století ztvárnil víceméně realisticky. Velice odlehlá horská oblast Chevsuretie (a nedaleké Pšavsko) leží až u gruzínské hranice s Čečenskem a v zimě je po zemi dodnes zcela nedostupná. Civilizace sem v průběhu staletí pronikala jen velmi pomalu, takže ještě ve 20. století tu Chevsurové žili prakticky podobně jako v Abuladzeho filmu, chodili v kroužkových zbrojích a pestrých kostýmech a platila tu dávná rodová pravidla včetně krevní msty. (Viz také třeba trochu romantizující román Bílý límeček Micheila Džavachišviliho). Věžové město-pevnost Šatili (v první povídce filmu) obývali Chevsurové až do 50. let a i dnes vypadá skutečně tak jako ve filmu. Kistové z druhé povídky jsou v gruzínštině vlastně Inguši a jejich filmové město je dodnes rovněž zachovalý ingušský aul Erzi. ()
Prva cast Abuladzeho trilogie o strete dobra a zla, tentokrat na sovietskom Kaukaze. Ono, nie je to ani rusky film, je to o mentalite gruzincov, ich drsnych horach ... Abuladze nejde cestou strhujuceho pribehu, to najdeme skor v Hollywoode. Film som objavil len vdaka tomu, ze som sa prestal venovat vatovo planym filmovo teoretickym kecom, a namiesto toho som zaviedol filmovu prax : 77 % ()
Toto rozhodně není dílo, které by mohlo být oceněno širokou veřejností. Což je samozřejmě škoda, ale je to skutečnost, která se zřejmě nezmění. Převést báseň na filmové plátno není snadné. A je více než obdivuhodně, jak se toho Tengiz Abuladze zhostil. Ta jeho zneklidňující kompozice obrazů, stínů, světla, slov, gest, myšlenek a postojů se stává jedinečným dílem, které v sobě spojuje několik druhů umění v kompaktní celek s širokým dopadem působnosti na pocity vnímavého diváka. Každé gesto a postoj je alegorickou skulpturou. Každé jednotlivé slovo je básníkovým veršem. Každý pohyb a krok je současným tancem. Každý zvuk větru je mollovou skladbou. Každý záběr je jedním malířským plátnem s všeříkajícím významem. Označit toto dílo za střet dobra se zlem je zjednodušené a povrchní označení, neboť zachází mnohem hlouběji. Dotýká se samotné podstaty lidské duše a fungování lidské společnosti a civilizace. Lidská společnost se sdružuje do útvarů, které se označují slovem stát a jsou pokračováním původních kmenových osad a městských států. Tyto státy jsou řízeny dobrovolně i nedobrovolně přijatými zákony a pravidly, které vyžaduje dodržovat bez ohledu na to, zda jsou, nebo nejsou správné, či dobré. Je to bludný kruh, ze kterého není jednoduché nalézt tu správnou cestu. Na jednu stranu si jedinec uvědomuje pojmy lidství, dobro, soucit, laskavost, ochotu pomoci a porozumět. Na stranu druhou je ochoten někdy často, někdy zřídka a někdy stále na tyto pojmy zapomínat. Ze strachu. Ze strachu o život, o vlastní přežití, o majetek, o moc, nebo z příchodu případného trestu, hanby. Bojí se cizích a neznámých věcí a nechává se ochotně ovládat a vést ve své cestě životem, kdy může sice mnoho získat, ale svou lidskou podstatu navždy ztratit. Není to jednoduché, postavit se proti nespravedlnosti, proti zlu, proti demagogii, proti bezpráví, proti lžím a pomluvám, proti přesile. Když nás může postihnout trest a smrt. Lidskost je pravidelně obětována v zájmu fungování společnosti, v zájmu udržení moci, v zájmu zvýšení víry, v zájmu tržního hospodářství. Aniž si to sami uvědomujeme. A pouze přihlížíme další a další popravě. Mimo jiné i toto sděluje tento pozoruhodný filmový výtvor. Z postav zaujme poutník (Spartak Bagašvili), který nechápe ničeho z lidského chování, panna (Rusudan Kiknadze) jako představitelka dobra a toho vznešenějšího lidství, skřet (Ramaz Čchikvadze) jako představitel přízemních, špatných a hamižných lidských vlastností, vyobcovaný Aluda (Tengiz Arčvadze), který je potrestán za pochybování o správnosti zákonů, laskavý a pohostinný Džokola (Otar Megvinetuchucesi), který se za svojí pomoc stává terčem opovržení, a lapený Zviadauri (Zurab Kapianidze), vzbuzující již svou přítomností tolik záště a zloby. Je to silné a složité dílo, o kterém by se dalo popsat mnoho stran papíru. Hodně výjevů mi zůstane zasunutých v mé hlavě. Všichni jsme nevolníci svých vlastních strachů, rezignací, lhostejnosti a malosti. ()
Pro mě osobně šestihvězdičková gruzínská záležitost, a to jak po obsahové, tak i po formální stránce. Černobílá forma dodává snímku na tajemnosti a magičnosti. Kamera je neprosto úchvatná a snoubí se perfektně se zvukem. Tento film mohu směle přiřadit k takovým dílům, jako jsou Vláčilova Markéta Lazarová a Údolí včel, Tarkovského Andrej Rubljov či Paradžanovova Barva granátového jablka. Film, jenž stojí za to zhlédnout víc než jednou, a jsem ráda, že jsem díky němu prožila očistnou filmovou lázeň... Takovéto filmy v současné kinematografii pohledat... ()
Těžkotonážní, temné, prostě ale krásně natočené. Skvělá vizuální stránka - takhle k dokonalosti dovedená černobílá kamera se přeci jen tak často nevídá... Abuladze zatím jen naťukává motivy rozvinuté v pozdějších filmech, ale jeden je už tady dotažen k vrcholu, který se vyrovná síle podobné scény ze "Stromu přání" - Jen lidé sami jsou tak slepí, že vraždí své vlastní anděly.... ()
Pakliže lze poezii vyjádřit obrazy namísto slovy, je tento snímek výsledkem. Doporučuji zhlédnout v naprostém klidu, tak aby vás nic nevyrušovalo a plně jste se soustředili na film. Je velmi náročné udržet pozornost (byť se na začátku zdá 70 minut jako lehce stravitelná stopáž) a každá zbloudilá myšlenka může ovlivnit filmový zážitek - když vypadnete z lyriky snímku, je velmi těžké vrátit se zpět a ne každý má sílu si film pustit znovu od začátku... "KRÁSA LIDSKÉ PODSTATY NESMÍ ZEMŘÍT." ()
Na Prosbe ma uchvátila jej jedinečný hypnotizujúci slovný sprievod, kedy slovo získalo ďalší rozmer - slovo v úlohe hudby (Lotman). K tomu dokonale poslúžili ponuré zábery nedobytnej pevnosti. Najmä záverečná poprava dívky (špirituálny symbol) a vražda odvážneho muža zo znepriateleného tábora držiaceho sa svojho presvedčenia do posledného výdychu vyrážali dych. ()
podle mě to prostě jako film nefunguje, ze záběrů by byla krásná výstava fotek, hudba je fajn, existenciální texty zajímavé, ale nějak se mi to prostě nemůže spojit ve uspokojivý filmový zážitek, škoda ()
Umělecká hodnota: 9/10 __ Mrazení v zádech: 8/10 __ Zábava: 2/10 ()