Beats

V devadesátkách a pak ještě na přelomu tisíciletí vznikala nejlepší taneční hudba. Ne že by ta nová z poslední doby nebyla dobrá, ale dříve bývala taková vyzrálejší, komplexnější, ale zároveň někdy vskutku přelomová. Některé desky jsou čirá dokonalost od začátku až do konce, první dvě desky od Prodigy, Leftism od Leftfield, cokoliv od Chemiků, Underworld, a tak by se dalo pokračovat. I ty akce bývaly jiné než dnes, takové více spontánní a intenzivní. Strašně rád na to vzpomínám. I na to, jak jsem si užil ty tři své účasti na CzechTeku. To je něco, co člověk nikdy nedostane a ani nechce dostat z hlavy, na to jsou tam jiné myšlenky a vzpomínky. O svobodě plynoucí z lásky k hudbě je celý ten film, který má spoustu slabších chvil, ale zároveň to celkovému obrazu nijak nevadí. Je tam ta hudba, i ty staré Prodigy, je tam ta party, kdy i já nyní starší člověk (nebo jiným úhlem pohledu člověk v nejlepších letech) jsem zatoužil dát ruce nahoru, otočit se k laserům a nechat se vyplivnout za dvě hodiny a mít čistou hlavu. Potřeboval bych to. (01.07.2023)

Bez okolků přiznávám, že jsem se ráda nechala strhnout touhle malou oslavou svobody a volnosti. Má sice poněkud hořkou pachuť, ale taky disponuje gradující, hypnotickým technem nasáklou hudbou, dokonale vtahujícím obrazovým ztvárněním a v neposlední řadě skvělými hereckými výkony obou hlavních představitelů mladické revolty. (85%) (27.12.2021)

Devadesátky se staly konečně nostalgickým retrem a vzhledem k tomu, že jeden z jejich znaků bylo rapidní rozvětvení kulturních scén, tak se zajisté dočkáme v blízké době nejedné další filmové vzpomínky. Po Lords of Chaos, věnujících se norské blackmetalové scéně, Hillových Devadesátkách, které zase vzpomínaly na americkou skejtovou subkulturu či mainstreamově orientovaném Straight Outta Compton vyprdlo BBC upomínku na britskou techno/dmb/rave scénu, která byla obléhána zákonem, který ji prakticky znemožňoval existovat a tedy ji vrhnul do skutečného ilegálního undergroundu. Vzhledem k zadání jsem pak očekával nepřístupnou a přísnou antisystémovou jízdu, kde si protagonisti nebudou žádat sympatie a z přešvihlých beatů a kontrastních střihů mi bouchne hlava. Zkrátka něco jako Climax, Nachtmahr či Mektoub. Místo toho Beats servíruje skotskou verzi na Šteindlerovy Perníkové věže, která neustále připomíná, jak není schopná beze slov zprostředkovat pocit toho být součástí divokých let odporu pod reprákem tím, že o ní musí stále někdo nahlas mluvit. A samozřejmě proto tam musí být strašně záporná postava, aby se skrze ní vysvětlila celá myšlenka těchto akcí. Zkrátka takoví hodně špatně natočení techno Bakaláři s ambicí vysvětlit tuhle scénu vašim rodičům, možná prarodičům. Z dramatického oblouku se Spannerovým násilnickým bratrem je mi pořád stydno a Cristian Ortega jede jednoznačně nejhorší herectví tohohle roku. (10.09.2019)

Je to univerzální příběh o přátelství, rebelii a neodolatelné síle společného mládí. To vše zabalené do různorodého a vzrušujícího soundtracku scény, která dala vzniknout beatu. Beats nemá co říct více než předešlé filmy o taneční kultuře, ale se svým vlastním vizuálním stylem a výborným výběrem hudby vzdává poctu této éře v paměti těch, kdož jsou dostatečně staří. Pro někoho to může být pěkně osobní film. Já elektronickou hudbu jsem přestal poslouchat. Uvědomil jsem si, že si nikdy nikdo nevšimne, že hrají celý večer pořád tu samou písničku. A také hip-hop moc neposlouchám, je to teď zvykem u nejmladší generace, tak aspoň poslouchají poezii i když obhroublou. Píše se rok 1994, vláda vydává zákaz hudebních shromáždění „s opakujícími se údery“ a dva kluci ze skotského zapadákova poslouchají nadšeně z rádia právě muziku z černé listiny: „To je hukot!“. Historie se v milém černobílém filmu Beats prostě opakuje, každá přirozená vzpoura dospívání má svůj rytmus, i když generace rokenrolu může nad zbožněním elektronického ducduc kroutit hlavou. Podstatné je, že jsou mladí, jsou dva a jejich přátelství spojuje neurčitá touha po útěku, změně, zážitku. Oba jsou stejně nevinní a stejně vykulení, třebaže nejistotu zahánějí siláckými řečičkami. Film má autentickou, jímavě úsměvnou náladu. Vždycky znovu totiž okouzluje nadčasové iniciační téma, onen okamžik, kdy se dospělí jeví nebetyčně trapní a kdy je všechno poprvé. První droga, první polibek, první jízda za volantem, první střet se zákonem. Trvá sice, než kamarádi najdou odvahu k činu, nicméně čekání vyplňuje přesná charakteristika odbojné komunity řízené heslem „nejlepší systém je sound system“, k níž patří svérázné slečny, tlučhubové revoluce i jejich poskoci. Přesně se tady trefuje tónina rebelie bez programu, jenom pro opojný pocit sounáležitosti, kdy se zdá vtipné omluvit se z práce vlastním úmrtím. Dojem lehce kazí pouze trochu nadbytečná gangsterská linka připojená pro větší ohrožení, i když ve finále si významově také zahraje – podobně jako rodičovské dilema, a pak přechod do barev během hromadné extáze, což ve výjevech drogového opojení není už dávno nové. Hlavní zrada poté spočívá jako vždycky v tom, že nákaza společného zážitku je prostě nepřenosná, ať jde o legendární Woodstock, nebo okresní technopárty.Silné pouto sdílené absolutní svobody se zrodí jenom jednou za život; než udeří dospělost. (13.02.2020)

Vlastně docela nuda, je to předvídatelné, je to stále dokola a sice to nějak směřuje, ale vlastně se vleče. Sice skvěl atmosféricky zpracované zákulisí a hlavní pařba, ale pak zas ta poučná rétorika a podtext v podobě obrázků továren, ničení světa atp.. aj aj to tam nepatří. Konec pak do naivního ztracena. Hudba vlastně taky poměrně průměrná. Not bad, ale na zadek si nesednete. (22.08.2020)