Případ Collini

Hezky si to, parchanti, ošéfovali, jen co je pravda. Pochopitelně jsem nežila v bludu, že by se vše vyřešilo v Norimberku nebo změnou identity a pohodovým důchodem v Panamě, vlastně mnou zmítá podezření, že z početné skupiny skopčáků nácka vymýtit nelze, je to v nich a dědí se to stále. Sere je akorát, že se jim na to přišlo, že svět pochopil, že se na zvěrském počínání podílela a věděla o tom celá společnost a tak fintí pokání. Jakási prapodivná obdoba hluboko zakořeněného rasismu kupříkladu na Floridě nebo v jiných jižanských amerických státech. Z těch to taky nevytlučeš, je to jejich náboženství a výjimkám čest. Film byl sice o jiném zločinu, ale zmínit jsem to musela, protože vytvořit a odklepnout si regulérní zákon na vymydlený trestní rejstřík a spokojený život v Evropě, ba přímo v poválečném Německu pro každého takového zmetka? To je moc. Ty krávo! Čuměli jsme na to, jak vyoraní, protože tohle asi úplně nečekáš. Dává smysl, že se řada lidí postižených hrůzami té doby navždy odstěhovala mimo Evropu a odmítla se sem vrátit, byť jen na dovolenou. Měli recht. Společnost, která toto dopustila, ta se během dvaceti, třiceti, padesáti, osmdesáti let nezahojí. Pokřivená verbež, která se vykrystalizovala ve třicátých letech z národa spisovatelů, básníků, filosofů, s vyspělou kulturou a bohatou historií prorostla národem jako plevel, který stále bují a to je děsivé, stejně jako jejich pedantský pořádek v dokumentaci.Takže film je jednak velmi dobře natočený, zajímavý, téma by se dalo označit za šokující, Elyas má dobře našlápnuto už od lehkých komedií, tohle dal levou zadní a nemám chuť řešit, proč byl obsazen tak okatě zrovna on. Někomu je nutno předložit určité věci názorněji, jiný je chápe i bez toho, každopádně tady s tímto tahem nemám problém. A líbí se mi, že si německý film zastřílel do vlastních. Problém je stále aktuální a účel světí prostředky. Franco Nero, starý bard, jednoduchou roli neměl, ale dal to. Aspoň já mu to zbaštila i s navijákem. (24.09.2020)

Spoutaný Django aneb Fakjů pane profesore práv! Odkrývání poměrně jasného motivu je zbytečně natahované a nevyhne se to typickým žánrovým klišé, nicméně k dobru lze přičíst otevírání starých ran a snahu o sebereflexi (kritika zákonů na míru, zakořeněné předsudky). Otázkou je, jestli to má v tomhle formátu nějakou hodnotu.. Škoda, že si na začátku Franco Nero nepřitáhl na hotelový pokoj svou oblíbenou rakev, bylo by to stylové.. (19.01.2021)

Film Marca Kreuzpaintnera Případ Collini se nezáludně soustřeďuje na problém denacifikace. Bohužel jen na filmovém plátně a poněkud se značným zpožděním: ti co přežili zabíjení na jedné i druhé straně (tím myslím, ty, kteří zabíjeli a ty, kterým se to podařilo přežít), už zemřeli stářím. Avšak ani tím se problém denacifikace neuzavřel. A to ani přesto, že byl v roce 1968 (co se v tomto roce nestalo!) uzavřen Dreherovým zákonem (Eduard Dreher 1907 - 1996), který dal zapravdu těm, kteří se ospravedlňovali tím, že pouze plnili rozkazy svých nadřízených. Vraždy se tak přehodnotily na zabití a zabití se amnestovalo. Film se silně opírá o stejnojmennou knihu Ferdinand Von Schiracha, vydanou v roce 2011, tedy také celkem pozdě. Film však má ještě jiné, zajímavé konotace: Colliniho obhájcem je jmenován mladý Turek (Elyas M'Barek, na netu jsem vyčetl, že obvykle hraje komediální role), který Dreherův zákon nezná a samozřejmě ho nezná ani vrah Collini. Zná ho ovšem žalobce, který se dílem podílel na jeho zpracování, a bylo by zajímavé vědět, kdo v soudní síni ho ještě zná. Film končí tak, že se koza sežere, ale přesto zůstane celá: Collini se oběsí v cele, žalobce uzná, že Dreherův zákon je pakárna, čímž je evropská denacifikace definitivně uzavřena. Schluß!..... Pozn. 1: Navíc se mi na filmu nelíbily "realistické" flashbacky a lituji, že si režisér neuměl poradit jinak. A ten závěrečný "romantický" s kopačákem, to byl opravdu gól. Pozn. 2: Přínosem pro mě tu není tolik "diskuse o Dreherově zákonu", ale obsese opakování (v této souvislosti mě napadla kniha u nás téměř neznámého surrealisty Rolanda Topora Nájemník, kterou zfilmoval Roman Polanski). Zbraň, kterou Collini použil (typ, kterým byl zastřelen jeho otec) přivedla na stopu mladého obhájce a zřejmě i většinu diváků (včetně mě). Dalším problémem je zohavení mrtvoly; zřejmě je to "bonus navíc", za mnohaleté čekání a zmařený život celé rodiny. Pozn. 3 - opravdu poslední: Zrovna čtu knihu poznámek Umberta Eca Pape Satàn Aleppe. Cronache di una società liquida (nedá mi to: název českého překladu zní Od hlouposti k šílenství - zprávy o tekuté společnosti. Pokud se druhá část názvu překladu díla shoduje, musí se shodovat i ta první; tedy, nepřeložitelný výraz z Danta Pape Satàn Aleppe znamená Od hlouposti k šílenství, proč ne?). Ale teď už jen ta citace (z roku 2013), do souvislosti s filmem si ji uveď každý sám: Pokud se člověku podaří dokázat, že se jeho žalobce dopustil cizoložství, lehkovážností (zde účast v zákonodárné komisi) či zločinu, i když nemá s procesem nic společného, vyhrál... Stačí prokázat, že ten, kdo vás načapal (se sekyrou v ruce) před deseti lety nenahlásil finančnímu úřadu, že dostal od nějaké podniku vánočku..." (23.02.2022)

Dusné atmosferické soudní drama v čele se skvělým Elyasem M´Barekem. První hodinka je takový ten nutný právnický ukecaný rozjezd, ale jakmile se odhalí ústřední zvrat, začne se film obracet vzhůru nohama a až do finále jede čistě v soudní síni. Dialogy jsou neskutečné, atmosféra je depresivní a ponurá, herci přesvědčiví a samotný nápad šíleně originální a neokoukaný, protože spojení válečných zločinů a moderního soudního drama-thrilleru jsme zatím tuším neviděli. Tleskám, bavil jsem se a díky škatulce “podle skutečných událostí” je film ve výsledku ještě daleko mrazivější. (05.09.2022)

Výborný hudobný podmaz. Veľmi tragický príbeh a zároveň smutné a šokujúce ako jeden zákon zlikvidoval zodpovednosť za činy najmä príslušníkov SS počas II. sv. vojny, a to vlastne iba preto, že nestihli všetci utiecť z Nemecka ako ich kumpáni. Natočené veľmi dobre. Žiadny zbytočný sentiment. Podstata bola zachytená veľmi dobre. (14.11.2022)