Fanny a Alexandr

Netradiční Ingmar Bergman, který ukazuje, že skutečně plně ovládl filmové médium a divákovi prezentuje krásné i bolestné dětství Fanny a Alaxandra. Jsou roztomilí, ale svět kolem nich není jen krásný. Dětství může být zábavné, může bolet, a tohle je v tom snímku krásně vidět, navíc jeho vizuál je na oko prostě příjemný. (10.12.2015)

Intimně laděný výlet do švédské měšťanské společnosti počátku 20. století, kde Bergman promítl do filmu své vzpomínky na dětství mísené s jeho mimořádnou představivostí. Natáčel snímek už jako zralý a vlastními neúspěchy poučený tvůrce, kterému záleží na přijetí díla širší veřejností. Některé starší práce sice přiváděly do extáze uměleckou kritiku, ale pro diváky byly na samé hranici únosnosti. Režisér se vzdal tvrdě pesimistického pohledu na svět a i když ani tady se nevyhýbá tématu smrti a ztráty blízkého člověka, převažuje optimismus a závěrečná rodinná oslava končí zcela idilicky. Příběh se dá považovat za konfrontaci myšlení a hodnot svobodomyslné měšťanské vyšší střední vrstvy s protestantskou nersnášenlivou bigotností. Střetnutí mezi biskupem a malým Alexandrem se dají považovat za souboj modernity se zbytky středověkého myšlení. Lásku k divadlu (Bergman se považoval mnohem víc za divadelníka než za filmaře) vložil do scén z prosředí rodinného divadla, které bezprostředně souvisí s dějem a kde maminka malého hrdiny působí jako herečka a otec je divadelním ředitelem. Nikoliv náhodou umírá Alexandrův tatínek právě na jevišti... Filmu vévodí výborné herecké výkony - Bergman jednak díky svému postavení mohl pracovat s těmi nejlepšími švédskými herci, jednak si řadu herců sám vychoval a ti dobře věděli, co po nich šéf chce. Výborná kamera, pečlivě volené kostýmy a dekorace. Z mého pohledu nejlepší Bergmanův film, celkový dojem 95 %. Vůbec nejlepší jsou scény pobytu Alexandra v domě židovského obchodníka, kde se exotičnost prostředí prolnula s dětskou fantazií a vytvořila surrealistickou atmosféru. (03.08.2008)

Fanny a Alexander začína ako klasická historická kostýmová rodinná freska s prvkami humoru, takže som mal chvíľu pocit, že Bergman mierne zosenilnel a chcel natočiť niečo zámerne klasické. Ale film sa skladá z troch častí, z ktorých má každá úplne inú atmosféru a vyznenie. Netušil som, že mi po jeho skončení príde na myseľ Lovcova noc, alebo aj taký Šiesty zmysel (najlepšie je vopred o filme nič nevedieť). Všetko je myslené samozrejme metaforicky, vysvetlenia udalostí, ktoré sa nečakane stanú a nedávajú racionálny zmysel, sa nedočkáme. Bergman dokáže vtiahnuť diváka na celé tri hodiny, avšak okrem jeho predĺženého DC si viem predstaviť aj dvojhodinový, po ktorom nemá človek pocit, že vo filme bolo tých myšlienok a dialógov na jeden krát príliš a treba si ho pozrieť pre istotu znova, motívov je tu skutočne neúrekom. Pozrieť si znova jeden a pol hodinovú Siedmu pečať pre utriedenie myšlienok je niečo iné, ako trojhodinový (resp. 5 hodinový) kolos. Dojímavý film je v Bergmanovom podaní niečo úplne odlišné, ako v hollywoodskom, alebo európsky artovom. (11.01.2013)

Posledný Bergmanov veľký film je silnou rodinnou ságou s množstvom postáv a drobných zápletiek. Tu je práve kameň úrazu tohto filmu, lebo príliš dbá na rodinnú atmosféru v uvodnej hodine a v závere, a zbytočne rozptyluje diváka prílišnou popisnosťou. Samotná dejová linka venovaná Alexandrovi a jeho sestre je naopak posobivá a veľmi silná. (06.01.2017)

A 312i minutový sestřih bych hodnotil ještě příkřeji, protože tak velkopanské rozvynutí do šíře by ságu rodu Ekdahlů jistě zbavilo i toho nejtitěrnějšího drobečku uměleckého účinku, který obyčejně plyne z potěšení z nevyřčeného/nezjeveného a tím podmíněného zapojení vlastní imaginace. Nevím proč, ale na Bergmana v barvách se ne a ne naladit (viz Šepoty a výkřiky). (30.05.2009)