Podzimní sonáta

Silné psycho drama, to nelze snímku upřít. Můj jediný problém je ten, že jsem za svůj život nikdy nebyl matka ani dcera, ba dokonce jsem nikdy nebyl v situaci, kterou se zaobírá tento film. Jednotlivé scénky jsou silné a upřímné. Obě herečky jsou famózní a dokonce se mi po kůži prohnala husí kůže, když dcera začala matce vyčítat svá minulá utrpení. Dialogy jsou inteligentní a s většinou pronesených slov nelze nesouhlasit. Jen jsem se v tom prostě absolutně nenašel, tudíž nejsem schopný se do snímku dostatečně vžít a patřičně ho docenit. Možná někdy v budoucnu. (13.04.2019)

Tak tohle je typický Bergman. S citem odhaluje minulost i přítomnost vztahu matky a dcery. Zpočátku jen po kapkách dává divákovi ochutnat tenhle, snad až příliš hořký nápoj, aby ho na něj v samém závěru nalil celé vědro. Celý film je vlastně vodopád slz, nepochopení, citových zmatků a výčitek. Ingrid Bergman a Liv Ullman v něm však plavou opravdu bravurně. Doporučuji všem milovníkům Filmového klubu. (18.04.2006)

Dá sa povedať, že celému filmu kraľuje Ingrid Bergman, ktorá zavŕšila svoju hereckú kariéru naozaj strhujúcim koncertom. Aj keď je tento film označovaný medzi najlepšie Bergmanove snímky a získal množstvo ocenení, je veľmi podobný s jeho ostatnou tvorbou, čím sa naozaj veľmi rýchlo stratí. Celé toto stručne a výstižne okomentoval ad. (02.11.2007)

Zcela urcite jeden z nejlepsich filmu Ingmara. Neuveritelny filmovy koncert, at uz ze strany rezie, scenare, kamery. Herecke vykony jsou vsak ozdobou nejen tohoto filmu, ale snad cele historie kinematografie. Neuveritelny film, jak uz bylo psano nize, take bych tento film doporucil pro zacinajici divaky Bergmana. Respektuji, ze ma kazdy jiny vkus, nechapu vsak, jak nekdo muze dat tomuto filmu mene nez 4*. (27.11.2007)

Navzdory názvu příliš hudby nečekejte. Spíše se připravte na skutečně deprimující várku tíživého ticha, jež tvoří mezihry v úctyhodném množství (disonantních) dialogů mezi matkou a dcerou, které jakoby hledaly celý život vzájemný souzvuk, aby místo něho nalezly pouze osamělost a zklamání. Výborný Bergmanův snímek, klasicky také značně depresivní. Jeho největší silou (a zároveň slabostí) je minimalismus jdoucí až na dřeň. Ve většině stopáže totiž sledujeme v podstatě statické záběry na obličej několika ústředních postav, či interiéry s aktéry, kteří jakoby zamrzli uprostřed činnosti. Silnou výhodou tohoto postupu je posílení intenzivního pnutí mezi závažným filmovým obsahem a diváckou pozorností. Tento tlak je poté v průběhu snímku čím dál tím méně snesitelný a dokáži si představit, že pro mnohé diváky nezvyklé na různé artové kotrmelce (v tomto případě pak téměř úplnou absenci pohybu), by tento snímek mohl působit spíše jako mučící nástroj, než jako zábava. Jistě, u některých témat je podobné zpracování i žádoucí, nicméně i já se přiznávám, že dávám přednost spíše mistrovým záležitostem z šedesátých let, ve kterých se přece jen občas dočkáte i nějaké té příběhové dynamičnosti, imaginativnějších obrazů, či rozmanitějšího hudebního doprovodu. (19.02.2017)