Umučení Krista

Celkově bych film mohl shrnout jednou větou: Mnoho povyku pro nic. No, pro nic zrovna ne, ale pro málo. Po technické stránce je to téměř bez chyb (např. jazyková stránka), ovšem obsah je věc druhá. Vystavit celý film na brutálním mučení a bití mi nepřijde jako šťastný nápad. Scéna bičování je zbytečně přebrutalizovaná, překrvavěná a znásilněná (tolik ran by ani člověk nemohl přežít). Nelíbily se mi taktéž výjevy s ďáblem (že měl ženskou podobu mi nevadilo) a s tím co držel v náručí (co to bylo, proboha?!). Scény s Jidášovým traumatem (s dětmi) byly taktéž nechutné. Nevím, jestli měl Mel Gibson v úmyslu pouze šokovat (když ve skrytu duše doufám že ne), ale ve mne jiné pocity nevyvolal. 40%. (15.04.2006)

UMUČENÍ KRISTA je bohužel další povrchní ilustrací (konce) života J.K. Ovšem s tím rozdílem, že to Mel Gibson hodně přehnal s červenou a z jinak inspirativní figury udělal rudého bubáka (který oproti očekáváním na kříži ani nezazpívá!). Zatímco televizně pietní adaptace látky si vystačily s doslovným přepisem textu, Gibson „vynalezl“ druhou vrstvu doslovnosti, doslovný popis umučení. Tím Gibson předvádí, že je konzistentní tvůrce, protože celý film působí jako natažený závěr STATEČNÉHO SRDCE. Uplatňuje akční, obrazově-zkratkovitou estetiku hollywoodských vyprávěnek na něco, co mělo být – ne doslova chápaným – podobenstvím, mýtem, a co především vůbec není vyprávěním. Gibsona totiž nezajímá příběh jako takový, ale jeho konec, katarze (a kratičkými flashbacky toho moc nedožene). Proto většina postav působí buď ploše (padouši) a nebo nijace (dobráci, vč. J.K.); fungují jenom postavy kompletní v rámci Gibsonova výseku (Pilát, plus ten chlápek, co pomohl s křížem). Zároveň nechápu, proč Gibson příběh, který má končit nadějí a smírem, na konci zatemňuje a naznačuje vendetu hříšníkům (havran, zemětřesení, rázné vykročení zmrtvýchvstalého J.K.). Čili jak by řekl Bůh, moje oblíbená fiktivní postava: Vůbec nic jsi, Mele, nepochopil, ale dívalo se na to pěkně. (24.01.2005)

Čím může být člověku přínosné sledování postupného umírání Ježíše Nazaretského? Křesťané možná zpytují své svědomí a po dlouhé době zajdou do kostela. Ti více oddaní získají inspiraci, kterak ukojit své masochistické choutky. A my ostatní – zarytí bezvěrci? Ano, právě nám patří ten hrdelní rouhačský smích kdesi v pozadí. Můžete namítnou, že jako ateista nemám na podobný film nárok koukat, ale ono mě to zajímá a rád bych se dozvěděl víc, samozřejmě s jistým nezaujatým nadhledem. Opustíme-li tedy od duchovní, resp. příběhové roviny filmu, co nám na holém, zbičovaném torzu zůstane? Nejdřív asi 45 minut pěkné režisérské práce, která vás díky své přizpůsobenosti potřebám Hollywoodu bude bavit bez ohledu na víru. No a pak nastává svátek všech sadomasochistů. Biče se ve zpomalených záběrech zarývají hluboko do masa, kůže je za pečlivé spolupráce maskérů a zvukařů postupně odstraňována z těla a krev stříká a stříká a stříká... . Když na mučeném těle dojde kůže k rozdrásání, nastává čas pro ostré hřeby a trhání svalů. Jako perličku na závěr si můžete dopřát vyklované oči a malou krvavou spršku. Netvrdím, že mě násilí nechalo chladným, akorát se vyžívám v jiném druhu zábavy, než ve sledování snuff filmů (co takhle název„Golgotská jatka bičem a hřeby“). Kdoví, třeba se umírání slavných osob dostane do správné módní vlny a zanedlouho se dočkáme filmu o posledních hodinách třeba Arthura Rimbauda, jemuž v důsledku vředové choroby museli amputovat nohu, aby následně skonal na tyfus. To by byl panečku trhák (zkuste si v hlavní roli představit Leonarda DiCapria)! I když reklamní kampaň Krista těžko kdy nějaká agentura překoná. 70% Zajímavé komentáře: Tetsuo, kiddo, ScreamJay, ripo, MIMIC, mm13, curunir, d-fens, E=mc2, Baudelaire, Belcarnen, Johny (15.04.2006)

Tenhle film se mi těžko hodnotí a to i po druhém zhlédnutí. Kdybych měl hodnotit pouze tu větší část filmu, která předchází cestě na Golgotu, bylo by to 5* jako vyšitých. Znamenitě zahraný Pilát, Herodes je i přes malý prostor přímo lahůdkovou postavou a Mattia Sbragia je jako rezolutní Kaifáš velmi přesvědčivý. Společné scény Piláta s Ježíšem jsem si z opravdu vychutnával. Tolik kritizované flashbacky jsou působivé a zejména ten s Marií a Ježíšem u stolu je opravdu nádherný a plný citu. Jenže počínaje cestou na Golgotu pro mně Gibsonův film ztrácí na působivosti. Gibson udělal z Krista bytost, která NADLIDSKÝM překonáním všech nesmírných útrap působí nevěrohodně. Řekl bych, že méně je někdy více, že pár šlynců na kůži působí bolestněji a opravdověji, než na hadry rozsekané a krví zalité NĚCO, co dříve dříve připomínalo lidské tělo. Kristovo utrpení tak úplně ztratilo lidský rozměr. Dále scéna, kdy havran vyklove jednomu ze spoluukřižovaných lotrů oko, nemá žádnou oporu v evangeliích a silně zavání samoúčelností. Přesto filmu nemohu nepřiznat jistou dávku působivosti, znásobenou i návštěvou kina, kde všichni seděli do konce titulků, což jsem už dlouho nezažil. A dodatečně uznávám, že má původní výtka směrem k nulovému myšlenkovému obsahu, který nesahá Scorsesemu "Poslední pokušení Krista" ani po kotníky je možná trochu od věci. Ten film NEMÁ nic vysvětlovat, polopaticky představovat postavy, aby to průměrní diváci chápali. Asi nejvýstižněji to napsal renomovaný Roger Ebert: "Tohle není kázání či homilie, ale vizualizace ústřední události křesťanského náboženství. BERTE NEBO NECHTE BÝT." Otázkou zůstává, je takový film potřeba? Gibsonova umělecká výpověď se ideálně strefila do doby, kdy díky permanentní hrozbě terorismu je svět vystaven střetu civilizací, střetu náboženských principů a obrovský úspěch filmu ve Státech lze přičíst i potřebě ideologického útočiště. A historie se opakuje v cyklech. Střety mezi abrahamovými náboženstvími - judaismem, křesťanstvím a islámem - mají a budou mít i nadále na svědomí spoustu krve a utrpení. A není to ani tak problém samotného náboženství, jako spíše živočišného druhu jménem HOMO SAPIENS STUPIDUS, který má v sobě zakódovanou potřebu boje a krutosti. V několika scénách Gibsonova filmu je to velice zřetelné. To mu budiž přičteno ke cti. (17.04.2004)

(1001) Dlouho, dlouho jsem přemýšlela, co k Umučení napsat, protože mě napadaly jenom samé negativní a agresivní řeči a pro jednou mi přišlo zbytečné věnovat energii takovým myšlenkám. V takové chvíli ráda filmy srovnávám s jinými tvůrci, kteří usilují o podobné cíle a dělají to lépe. Ultimátním filmem o údělu Ježíše Krista pro moderní publikum (když z očividných důvodů pominu Život Briana a Jesus Christ Superstar) v mých očích zůstává Ježíš z Montrealu: Blázen/vyděděnec se uprostřed vyprázdněné marnosti pokouší vytvořit něco opravdového, s obsahem, a zároveň bojuje s pocitem, že je sám stejně jenom nástroj, jenom nádoba. Je to duchovní film o víře a inspiraci. Na takové abstraktní pojmy nebo nedejbože myšlenkové procesy v Umučení vůbec nedojde. Mel Gibson o filmu řekl: "This is a movie about love, hope, faith and forgiveness. He [Jesus] died for all mankind, suffered for all of us. It's time to get back to that basic message. The world has gone nuts. We could all use a little more love, faith, hope and forgiveness." Nechápu, proč se potom soustředí víc na zobrazení zla, než na inspiraci dobra. Je doslovný a přízemní a uchyluje se k myšlenkovému, obrazovému a hudebnímu kýči. Jakkoliv mi Rosalinda Celentano přijde uhrančivá, tak pro mě je jedním z největších problémů filmu rozhodnutí ke vší zobrazené lidské špatnosti ještě personifikovat zlo/pokušení do figury Satana, který se pohybuje po Zemi a de facto tak zbavuje hříšníky odpovědnosti za jejich činy, protože je sám absolutním zdrojem všeho zla. Gibson prostě nechápe šedou barvu a nechce nechat nic na samostatném posouzení jedince. Umučení Krista není výtvor duchovně probuzeného člověka, nýbrž dogmatického fanatika. Soustředí se na všechny ty nesprávné a nepodstatné detaily a neuvědomuje si, že tím nenávratně znetvořuje myšlenku, kterou se možná na začátku nechal inspirovat. (25.03.2008)