Umučení Krista

Film je dělán ve stylu pašijových her, tedy jakéhosi komentáře k obecně známé tematice. Pokud se neorientujete v biblických postavách, může na vás působit jako závěr seriálu, u kterého netušíte kdo je kdo, co a proč se děje. Oceňuji třeba i použitou (neamerickou) řeč, i když slyšet, jak obyčejní římští žoldáci mluví knižní a básnickou latinou, je spíš úsměvné. Jakékoli hlubší (natož univerzální) poselství je tady ovšem nulové. Jestli si Gibson myslí, že k tomu stačí zpomalené záběry (a těch si tu opravdu užijete!), plačící Kristus či sadomasochistické lámání kostí, tak se šeredně mýlí. (19.09.2005)

Poněkud krvavé, ale hlavně nudné: nějakýho chlápka odsouděj a pak bičujou a nutí nést kříž, na kterým ho chtějí ukřižovat - on pořád znovu a znovu padá, trvá to celou věčnost - jen ta cesta s křížem trvá snad polovinu filmu (ještě že existuje u DVD rychloběh). Navíc je snad třetina filmu točena zpomaleně. Ještě se mu pořád vybavujou vzpomínky na dobu předtím, kdy byl celkem v pohodě a hlavně ne tak zakrvavenej. No nechci spoilerovat, tak vám nepovím, jak to s tím hlavním hrdinou dopadlo, ale ten konec je takovej zvláštně otevřenej. Akorát snad hudba bylo celkem fajn, ale i tu si radši pustím samostatně na soundtracku. Takhle nezbývá snad jen ocenit práci maskérů. Jinak vážně: Douglas a Tetsuo to vystihli vcelku přesně. (06.12.2004)

Posledných dvanásť hodín Ježiša Krista, ktoré strávil medzi nami muselo byť pre neho bolestnou skúsenosťou. Mel Gibson to vo svojom filme zobrazuje s reálnou autentickosťou, ktorá miestami až mrazí. Ale najväčšou zbraňnou tohoto snímku je to, že je celý natočený v hebrejštine. To, že tu nebola použitá angličtina, ale práve tento jazyk, dodáva "Umučeniu Krista" silnú dobovú atmosféru. I keď sa názory na toto dielo rôznia, ja sa smelo hlásim k jeho zástancom. "The Passion Of The Christ" je film, na ktorý sa nezabúda. **** (29.01.2008)

Standardní velkofilmové zpracování, barokně strnulé tváře herců, pokus o výraznou výtvarnou stylizaci, samoúčelně vystupňovaná brutalita, výborný soundtrack.... A toto vše se ve službách posvátného účelu filmu. Mel Gibson a Benedict Fitzgerald zvolili scénáristicky velice jednoduchou fintu, kdy do dlouhého pásu utrpení a příkoří Ježíše Krista vkládají na příhodných místech reminiscence na důvěrně známé evangelijní scény, které mají posílit poselství filmu. Poselství, které já osobně považuji za nejproblematičtější část nově zrozeného fenoménů. Tento fenomén promlouvá přesně k té části publika, která je znalá biblické tématiky. Promlouvá způsobem nikoli dialogickým, ale čistě ilustrativním. Tady máte hrdinu, tohle mu udělali zlí farizejové a škodolibý lid Jeruzaléma a vy se mu teď musíte cítit zavázáni. Kdo byl Kristus, jaké je jeho poselství světu – tím se Umučení zabývá jen velmi útržkovitě. Není výpovědí, je jen krvavým vykreslením jednoho z největších příběhů lidské historie. Největších a nejpůsobivějších. Mel Gibson vlastně podal to nejlepší svědectví o stavu současné americké kinematografie. Divákovi není než sedět a zírat, "vypravěč" myslí za něj. Nikdo po vás během filmu nežádá přemýšlení, tázání se, interpretaci; i to nejsilnější – tedy Kristův zápas s pochybami o svém poslání – musí být tematizováno do trapně doslovné postavy ďábla. Vaším jediným posláním je tak sledovat tok pečlivě přežvýkané a promyšlené "pseudoreality“, která zcela pozbyla na symbolické platnosti a stává se krvelačným přímým přenosem z největší popravy starověku. A tak zatímco krev stříkala až do orchestru, make-upem pomazaný James Caviezel svinil zem umělou malinovkou a vydával hrdelní zvuky, vzpomínal jsem na středověké liturgické drama, kde se s nadhledem a lidskou laskavostí líčí tentýž příběh – nevázaně, hravě, s fantazií a stokrát působivěji. Protože zatímco tam se jedná o oslavu lidského života, v Gibsonově „veledíle“ jde pouze o ohlušující vzývání zbožštělé smrti. Aneb: "mediální událost" opět jednou zvítězila nad uměleckou kvalitou... Ani tak špatný, ani tak dobrý film, jak někteří tvrdí. (06.04.2004)

neznat Umučení Krista, byl by pro mě pojem "náboženský gore film" nepředstavitelný. pro poučeného diváka, který chápe, že "pašije" jsou specifickým dramatickým žánrem, jaký vyžaduje znalost určitých kulturních a historických souvislostí, může Umučení nabývat až ikonického statusu. na ostatní diváky musí film působit zřejmě jako neproniknutelný, surreálný horor. avšak ani v tom nejsadističtějším "torture filmu" neprojde protagonista tak tuhou zkouškou těla. důvod není těžké domyslet. nikdo jiný než polobůh by taková muka nepřežil. zvěsti o realismu a přepečlivé snaze dojít co nejvěrnějšího obrazu jsou právě a jen zvěstmi. ale to není nutně na škodu, jelikož mimo jiné i proto mohlo být Gibsonovo ztvárnění o tolik více naturalistické a sugestivní, než na co si troufli tvůrci jiných evangelijních adaptací. v souladu s titulem, v hutné bouři emocí dobývají všechen prostor nejrůznější děsy a hrůzy na úkor konejšivých pocitů, které by měly přicházet s vědomím, co všechna ta agónie vykupuje. souhlasím s docentem Suchánkem, že film se (navíc bez opravdové snahy o realismus) koncentruje na tělesnou bolest, zatímco daleko významnější duševní soužení (Getsemany) odsouvá na úplný okraj zájmu, a právě proto bych se zdráhal hovořit o "duchovním filmu". (27.11.2012)