Hosté večeře Páně

Bergmana mám moc rád a beru jeho pomalé tempo, ale tento film mi nesedl. Po jeho skončení nepřišla typická bergmanovská katarze, zkrátka nezíral jsem pár minut do zdi a neříkal si, jak to bylo geniální. Soudě dle hodnocení ostatních uživatelů, chyba bude asi na mé straně a sám si nejsem úplně jistý, co se nepovedlo. Možná to bylo tím, že jsem se před filmem zrovna vrátil z hospody ve výborné náladě, a tak mi vlastně bylo tak trochu jedno, jestli Bůh je nebo není.. Bohužel musím konstatovat, že Hosté Večeře Páně pro mě byli stejně zábavní, záživní a zajímaví jako nedělní mše. (05.03.2010)

Víra, která není zatížena blouděním a pochybnostmi, bolestí a ranami, které si člověk zasazuje sám nebo jsou mu zasazeny, je vírou zkaženou a falešnou. Temnota ,která k cestě víry nezbytně patří, pomáhá člověku odbourat modly,které ho svádí a vládnou mu. Skutečná víra je proces , který je stále rozen. A jako každé rození, v bolestech. A to platí i pro tzv.ateismus, který ke své poctivé víře potřebuje mnohem více odvahy věřit na náhodu,než jakékoliv jiné náboženství na Boží existenci. (10.05.2009)

Pro mne jeden z nejlepších filmů nejen Bergmana, ale snad i světové kinematografie - vizuálně dokonalý, celistvý a vybroušený do posledního detailu. Samotný děj je až primitivně prostý, ale tak, že nenajdete ani jedno slovo navíc a ze stěžejních dialogů Vám naskakuje husí kůže - zvláště pastorův proslov ve škole je zdrcující. Přesto nejde o jednovrstvé vyprávění bez odboček a citací - režisér zde několikrát zcela otevřeně navazuje na Nietzscheho teze. Tohle je naprostá esence psychické bolesti, obraz chmurných a těžkých myšlenek. A také film, který mne pokaždé stejně hluboce raní. (28.11.2006)

O nadšení pre vieru v Boha, ktoré som spomínal v komentári ku Sasom i en spegel, tu nemôže byť ani reč. Režisér si naopak láme hlavu nad vierou, až to bolí aj diváka. Ja však vnímam druhý diel trilógie v prvom rade ako veľmi vyspelú vzťahovú konverzačku, ktorou v nemalej miere je (odpustite mi túto škatuľku, je to viac ako si pod ňou dnes predstavíte, je to proste Bergman). Napokon nejde o vzťahy bežne vo filmoch prejednávané, ale o tie, ktorých sa držíme napríklad len z pohodlnosti alebo strachu, a navzdory trápeniu. (03.02.2013)

Filmové umění to je vysoké (kamera, herci - zvláště Ingrid Thulinová), ale Bergman, který sám ztratil víru, si libuje v ukazování beznaděje až příliš. Jakoby se stal apoštolem zmaru. Všechny ty jeho filmy jsou beznadějné a v podstatě depresivní. Navíc mi ani nepřipadá, že by film sděloval nějaké originální myšlenky. Bergmana jednou viděti, atraktivní a zajímavé - avšak se zálibou a opakovaně se dívati: -pro mne naprosto nepochopitelné. A ještě si neodpustím poznámku, že luterská mše, která je tu poměrně detailně ukázána, působí v úseku přijímání "katoličtějším" dojmem než ta nová, pokoncilní (NOM). (21.01.2010)