Hosté večeře Páně

Nádherný konkrétní film o konkrétních problémech konkrétních lidí. Kritika církve, náboženství a víry v Boha. Spousta myšlenek, které mám již velmi dlouho. Spousta věcí, které mi vždy vadili zde lezou na povrch jako žížaly po dešti. Ten scénář opravdu neměl chybu. Psal ho člověk s podobným myšlením, jako mám já. Užívám si ten pocit po skončení filmu, i když není úplně nejpozitivnější.. (23.02.2011)

Farář pochybující, zraňující, neslyšící boha, farář člověk. Až má divák neodbytný pocit, že tenhle film je rouháním. Není jasně nalinkovaným poselstvím, není odpustkem, nezobrazuje dokonalost, naopak ukazuje lidskou malost, hledá lásku i pochopení tam, kde bychom to u takového filmu nečekali. Jediné, kde nepochybuje, je jasné sdělení o pravé bolesti, které zazní v kostelníkově závěrečném monologu. (09.11.2020)

Trilogie o mlčení Boha mi sedí z Bergmanovy tvorby snad nejvíce, jelikož z ní nejvíce sálá skutečný člověk - jeho pochybnosti, vnitřní rozpory, osamocení a jeho vztahu k ostatním lidem oscilujícím mezi hledáním útechy a bolestivým odmítnutím. Jsou to filmy, kde se existence člověka odkrývá až na samotnou dřeň a z jejího odhalení nevychází takřka nic pozitivního. Mlčení Boha je jen znakem oné osamělosti, kterou si nese každý v sobě a nemůže sebe sama přesáhnout, vztáhnout se k něčemu transcendentnímu. Jde tedy o ryze existenciální, pozemskou záležitost, tudíž je třeba přemýšlet o člověku a jeho možnostech a volbách a ne o víře, která od nalézání pravého smyslu odvádí (proto při tomto mlčení se pravá podstata tak zřetelně zjevuje). A ještě v jednom ohledu mám k této trilogii bližší vztah - sálají z ní totiž skutečné emoce, které mají sílu člověka opravdu bolestně zasáhnout. Žádný chlad a odstup. HVP pro mě mají v této trilogii svoji hodnotu v tom, že vlastně všechny její prvky jsou v tomto filmu obsaženy naprosto průzračně, bez zbytečných odboček a šifrování, nýbrž v jasných a úderných dialozích, které filmu výrazně dominují, ale přesto se nedá mluvit o literárnosti (i díky výborným kamerovým kompozicím a fascinujícím hercům). Film je také, v hlavní polovině, doslova vrcholem minimalismu - střety postav v jediném kostele, čtení dopisu jako sáhodlouhé mluvení Marty do kamery - Bergman zde konečně přestává být anachronický a oproštěná forma i tématika tohoto díla zdárně odolávají času. Právě proto je tento snímek jedním z vrcholů velkého tvůrce. (31.03.2010)

"To musí být utrpení! Pochopit, že nás nikdo nechápe. Zůstat opuštěný, když někoho potřebujeme. Strašné utrpení." Zůstává mrazivý pocit beznaděje, nevyslyšených tužeb a nevyřčených přání. Pocit zbytečnosti a prázdnoty vlastních slov. Měl-li bych vyjmenovat synonyma pro tento film, musel bych opakovat již řečené: skepse, beznaděj, smrt, selhání, hledání pravdy a smyslu bytí. Bergmanova exkurze do lidského nitra je zároveň vícerozměrnou sondou na téma život. A možná někde tady existuje odpověď na otázku o mlčenlivosti Boha. Vizuálně, strukturově a obsahově jeden z vrcholů světové kinematografie vůbec. (21.05.2009)

O nadšení pre vieru v Boha, ktoré som spomínal v komentári ku Sasom i en spegel, tu nemôže byť ani reč. Režisér si naopak láme hlavu nad vierou, až to bolí aj diváka. Ja však vnímam druhý diel trilógie v prvom rade ako veľmi vyspelú vzťahovú konverzačku, ktorou v nemalej miere je (odpustite mi túto škatuľku, je to viac ako si pod ňou dnes predstavíte, je to proste Bergman). Napokon nejde o vzťahy bežne vo filmoch prejednávané, ale o tie, ktorých sa držíme napríklad len z pohodlnosti alebo strachu, a navzdory trápeniu. (03.02.2013)