Hosté večeře Páně

Tento snímek na mě nezapůsobil s takovou razancí jako například Mlčení. Přeci jen je mi tápání ve víře úplně cizí. Ve svém atesimu mám naprosto jasno. Ale přesto je příběh pochybujícího faráře, který sám už ani nedokáže pomoci, pouze ubližovat chytlavý. Jako vždy u Bergamnna zde vidíme nádherné černobílé záběry, jejichž krása spočívá především v jejich kompozici. Od takové kamery se stěží odvrací zrak. (04.05.2009)

Trilogie o mlčení Boha mi sedí z Bergmanovy tvorby snad nejvíce, jelikož z ní nejvíce sálá skutečný člověk - jeho pochybnosti, vnitřní rozpory, osamocení a jeho vztahu k ostatním lidem oscilujícím mezi hledáním útechy a bolestivým odmítnutím. Jsou to filmy, kde se existence člověka odkrývá až na samotnou dřeň a z jejího odhalení nevychází takřka nic pozitivního. Mlčení Boha je jen znakem oné osamělosti, kterou si nese každý v sobě a nemůže sebe sama přesáhnout, vztáhnout se k něčemu transcendentnímu. Jde tedy o ryze existenciální, pozemskou záležitost, tudíž je třeba přemýšlet o člověku a jeho možnostech a volbách a ne o víře, která od nalézání pravého smyslu odvádí (proto při tomto mlčení se pravá podstata tak zřetelně zjevuje). A ještě v jednom ohledu mám k této trilogii bližší vztah - sálají z ní totiž skutečné emoce, které mají sílu člověka opravdu bolestně zasáhnout. Žádný chlad a odstup. HVP pro mě mají v této trilogii svoji hodnotu v tom, že vlastně všechny její prvky jsou v tomto filmu obsaženy naprosto průzračně, bez zbytečných odboček a šifrování, nýbrž v jasných a úderných dialozích, které filmu výrazně dominují, ale přesto se nedá mluvit o literárnosti (i díky výborným kamerovým kompozicím a fascinujícím hercům). Film je také, v hlavní polovině, doslova vrcholem minimalismu - střety postav v jediném kostele, čtení dopisu jako sáhodlouhé mluvení Marty do kamery - Bergman zde konečně přestává být anachronický a oproštěná forma i tématika tohoto díla zdárně odolávají času. Právě proto je tento snímek jedním z vrcholů velkého tvůrce. (31.03.2010)

Nádherný konkrétní film o konkrétních problémech konkrétních lidí. Kritika církve, náboženství a víry v Boha. Spousta myšlenek, které mám již velmi dlouho. Spousta věcí, které mi vždy vadili zde lezou na povrch jako žížaly po dešti. Ten scénář opravdu neměl chybu. Psal ho člověk s podobným myšlením, jako mám já. Užívám si ten pocit po skončení filmu, i když není úplně nejpozitivnější.. (23.02.2011)

Bergmanova tehdejší žena Käbi Laretei mu k tomu řekla, že "se mu povedlo mistrovské dílo, ale zároveň jeho doposud nejnudnější film." S tím druhým si troufám nesouhlasit. Naopak, neměla jsem problém splynout s příběhem, veškerou skepsí, zklamáním a bezmocnou snahou vyrovnat se s vlastním selháním a ztrátou víry. Sven Nykvist k tomu opět dopomáhá geniální kamerou a Ingrid Thulin s Gunnarem Björnstrandem, na nichž příběh stojí, jsou ve svých rolích nezapomenutelní. (04.08.2018)

Pro mne jeden z nejlepších filmů nejen Bergmana, ale snad i světové kinematografie - vizuálně dokonalý, celistvý a vybroušený do posledního detailu. Samotný děj je až primitivně prostý, ale tak, že nenajdete ani jedno slovo navíc a ze stěžejních dialogů Vám naskakuje husí kůže - zvláště pastorův proslov ve škole je zdrcující. Přesto nejde o jednovrstvé vyprávění bez odboček a citací - režisér zde několikrát zcela otevřeně navazuje na Nietzscheho teze. Tohle je naprostá esence psychické bolesti, obraz chmurných a těžkých myšlenek. A také film, který mne pokaždé stejně hluboce raní. (28.11.2006)