Hosté večeře Páně

Ingmar Bergman byl jednoduše natolik jedinečným režisérem, že i z detailních záběrů na obličeje dokázal udělat hodinu a čtvrt dlouhý film, který má nesmírnou hloubku a který je schopen sdělit tolik, co deset filmů nedokáže. Gunnar Björnstrand je neskutečným hercem a bylo v podstatě jedno, co hrál, protože se do toho vždy nesmírně ponořil. (21.04.2015)

Další z těžkých nikoli však těžkopádných „Bergmanů“. Snímek Hosté večeře Páně mi velmi připomněl Bressonův Deník venkovského faráře, se kterým má společného opravdu hodně (i kvalitu), ale tentokrát nechci příliš porovnávat. Bergmanův farář je člověk, který je „dvojnásobně“ nemocný; krom chřipky je totiž hluchý (neslyší Boha, má krizi víry-výborná scéna u splavu, kdy je ta hluchota vyjádřena ještě lépe). Do toho se potýká s komplikovaným vztahem se ženou, která ho omezuje, ale zároveň by bez ní nejspíš nemohl žít. To, co je na filmu tak působivé, se těžko popisuje, ty myšlenky, emoce…. Björnstrand je každopádně maximálně věrohodný, jeho existenční problémy spolu s krizí víry divák prožívá naplno s ním, i když v některých scénách se mu odcizuje a pak se publikum soustředí spíše na jeho partnerku Thulin, která podala neméně strhující herecký výkon. Avšak něco mi přece jenom sedlo více u Bressona, a to konec, který je v případě Hostů hodně otevřený, na můj vkus až příliš. Jestli budu mít v budoucnu možnost se dostat k filmu znovu, rád se podívám podruhé, výživných a mnou ne úplně zpracovaných myšlenek je tu požehnaně. Každopádně pro teď to budou silné 4*. (26.12.2013)

Tento snímek na mě nezapůsobil s takovou razancí jako například Mlčení. Přeci jen je mi tápání ve víře úplně cizí. Ve svém atesimu mám naprosto jasno. Ale přesto je příběh pochybujícího faráře, který sám už ani nedokáže pomoci, pouze ubližovat chytlavý. Jako vždy u Bergamnna zde vidíme nádherné černobílé záběry, jejichž krása spočívá především v jejich kompozici. Od takové kamery se stěží odvrací zrak. (04.05.2009)

Může být něco horšího než pastor, který ztratil víru ve své poslání (potažmo rovnou v Boha), nedokáže farníky utěšit ani přijmout jejich lásku? Jistě, pastor, který tohle všechno splňuje, ale přitom (narozdíl od Thomase plného zoufalé prázdnoty) se cítí naprosto v pohodě, protože je to "dobrej, nenáročnej džob". Takového jsem zažil. A pak je ještě hovado, které svého postavení zneužívá k ovládání lidí a manipulaci s nimi. Ale o takových jsou zase jiné filmy. (11.05.2009)

Tenhle film je víc náboženský, než by si mnohý mohl myslet. Bere za svou tezi temné noci a rozehrává ji v konkrétním, lidském, ba člověčenském hávu současné doby. Těžko se o tom filmu píše, pokud následní čtenáři netuší, co může skutečně věřící (říkám věřící, ne náboženský) člověk cítit ve svém nitru a jak probíhá dialog s Bohem. Hodně mi to připomnělo Moc a slávu - tam taky kněz je formován okolnostmi tak, jak sám nechce, ale nakonec zjistí, že vlastně tohle utrpení bylo potřeba. Už jen na postavě učitelky je vidět, že Boha nezajímají nějaké povšechné modlitby, ale ty pronesené z hloubi srdce - a někdy dokonce i nadávání Bohu může být modlitbou, protože je od srdce. Navzdory tématu mě potěšilo, že se je Bergman snaží odlehčit takovými ne zrovna hned viditelnými vtípky, ale jsou tam, samozřejmě varhaník je naprosto skvělý, zvláště, jak naštvaně nakonec začne hrát... A v tom je další síla tohoto filmu: ani sebemenší postava tu není zbytečně, je domyšlená tak, že divák by dokázal z těch pár náznaků z fleku říct, jaká je asi její historie, nejen povaha. Nejde jen o varhaníka a posléze kostelníka, který nakonec hraje tu největší roli - jak mě při jeho projevu mrazilo! -, ale také postavu manželky a jejího manžela... Já Maxe von Sydow málem nepoznal, fakt jsem v něm viděl toho severského, zarputilého sedláka. Jinak tenhle film není o vině a trestu, je o nalezení sebe sama, nutnosti být k sobě upřímný. A v takové chvíli teprve jsme otevřeni těm drobnostem života, kterých jsme si předtím nevšímali a které jsou - pro ty, kdo chtějí vidět - důkazem Boha. Hodně jsem se bál nihilistické depky, ale i přes vážné téma a prezentaci tragédií jde opět o Bergmanův optimistický pohled na život, Boha a víru, až mne to samotného překvapuje. (28.02.2021)