Oidipus král

Osudové predurčenie versus márna snaha o jeho prelomenie v pasoliniovsky svojskej adaptácii známeho krvismilného mýtu. Narodenie Oidipa sa nesie v znamení freudovskej tézy o vzájomnej nenávisti novorodeniatka a otca ako neželaných konkurentov k prejavovanej láske matky. Vnútorné monológy nevedomia v podobe medzititulkov prebratých zo Sofoklovej hry sú tu prepojené s ideou, ktorej všeobecná platosť je zdôraznená časovým posunom deja z antiky do prvej polovice 20. storočia. Záver je tiež v znamení prepojenia myšlienky, o zaslepených nevedomých hráčoch, naprieč vekmi. Prostrednú, najdlhšiu časť vypĺňa herecky a hudobne expresívny, strohý, no farebne krásne kontrastný samotný príbeh, držiaci sa pomerne verne predlohy, nakrútený v podmanivých marockých exteriéroch. (02.01.2007)

No tak musím se přiznat, že přibližně prvních 10 minut jsem měl silné nutkání film vypnout. Poté jsem si však tak nějak na vše zvyknul. Vše se nějak ustálilo a začalo se jet přibližně po Sofoklových kolejích. Film se velmi slušně drží předlohy - tedy neovlivnitelnosti předpovězeného osudu. Zpracování filmu je však děs a hrůza. Dokonce při té mečovací scénce jsem měl pocit, že si z diváků dělá režisér Pier Paolo Pasolini prdel. Herci jsou neskutečně nesympatičtí, a to úplně všichni. Přostředí kde se děj odehrává je naštěstí slušné. Dávám 2* s očima v takové poloze jako byly Oidipovy oči v samotném závěru. A věřte, že toho zrovna moc neviděl. P.S. Viděno v italštině s anglickými titulkami. (12.05.2012)

Určitě jeden z nejlepších Pasoliniho filmů je vzorovým přístupem k zpřítomnění staré antické látky. Syntéza Marxe s Freudem je inspirativní stejně tak jako existenciální rozměr Pasoliniho koncepce. Schopnost nekopírovat předlohu, historickou látku pojímat jako součást autorovy současnosti s různými aktualizačními posuny - tedy to, co pravidelně bývá úskalím podobných snah a adaptací - je tu skvěle osvojena. Vedení herců se snaží ctít co nejvíce zřejmě antický kánon, se kterým se PPP určitě svědomitě seznámil. Vlastní incest je pojednán - měřeno dnešním pohledem - s neobvyklým taktem a krajně zdrženlivou cudností. Tabu se tak stává přirozenou součástí autorského záměru a racionální cestou ke zpodobení nezpodobitelného. S jistou nadsázkou můžeme mluvit o postižení rodící se hodnotové krize sovětského bloku i komunistické programatiky vůbec. Řečeno klasickými Haškovými slovy: Slušný člověk může číst (vidět) všechno. I poznat antiku propojenou se současností. Umění umět podrobit umění věci i silně neumělecké činí z tvůrce skutečného umělce. A často nadčasového. (12.09.2007)

Nejlepší komedie, jakou jsem v poslední době viděl. Nehodlám zde rozebírat marocké kulisy, africký komparz či směšné rekvizity. Co mne nejvíce pobavilo na adaptaci legendárního příběhu z Řecka jsou nelogičnosti ohledně soubojů. Jako příklad bych uvedl scénu, kde Oidipus "ubodá" svého otce. Nejenže je jeho meč stejně tupý, jako samotný scénárista, tudíž je probodnutí nepřítele zhola nemožné. Co ale nejvíce praští do očí je moment, kdy se celá čepel ohne po srážce s dřevěnou násadou (!) vozu, aby v dalším záběru byla krásně rovná a hlavní hrdina s ní mohl zabít svého rodiče. A to je pouze zrnko písku v moři pitomostí. Žádný art, pouze čistě amatérské dílo a jméno tvůrce v titulcích to nijak neomlouvá. (01.12.2009)

Nebýt prologu a epilogu ze současnosti, byla by to obyčejná adaptace antické tragédie. Prostřední část totiž není ničím víc než velmi neosobním a zdlouhavým dramatem na téma neovlivnitelnosti osudu. Odvážil bych se dokonce tvrdit, že prvních a posledních deset minut mělo Oidipa pouze povýšit mezi artové filmy, jinak nemáme nad čím dlouze přemýšlet. 70% (27.04.2006)