Hirošima, má láska

Resnais se filmově vypořádal se závažnými problémy lidstva, jako válka, vzpomínky, zapomnění nebo překážky lásky tak, jak by to stěží dokázal někdo jiný. Na začátku filmu se objeví několik záběrů zachycujících příšerné následky atomového útoku na Hirošimu. To, co některé z nich vyvolávají mohu srovnat jen z hrůzou záběrů z koncentračních táborů. Oproti zrůdnosti války působí osobní problémy francouzsko-japonské milenecké dvojice jako prkotiny. Resnais je ale umí podat takovým způsobem, že na ně dlouho nezapomenete. Nicméně přiznávám, že jsem s vnímáním tohoto díla měla dost problémy. Míchá se tu minulost, přítomnost, fantazie. Dívat se na tento film znamená obrovskou psychickou námahu. (24.10.2005)

Hirošima jako artefakt i iluze, Hirošima jako symbol utrpení, znovuzrození i lásky, která uzamyká své protagonisty v čase i prostoru. Od první poloviny jsem nemohl odtrhnout oči a liboval jsem si, že po opravdu dlouhé době sleduji takřka čistě lyrický snímek, který dokáže hlouběji promlouvat i k divákovi, a nikoli jen sám k sobě. Druhá půle oproti tomu nabídla jen břitkou romanci v antonionovském stylu "nočního bloudění městem a kabarety", která se mě i se svými přelomovými intelektuálními ambicemi ani nedotkla. Resnais má můj respekt, můj obdiv mu zatím poslat nemohu.. (06.07.2016)

Na Náměstí Míru bylo horko. 10 000 stupňů. Emmanuelle Riva zesnula před pár dny a já koukám, jak před padesáti osmi lety, vybombardovaná jako Nagasaki, vzpomínala na to, co se událo před dalšími čtrnácti lety v Nevers. Jelikož v té historii hrál roli německý milenec, je nasnadě vypravovat o tom v Hirošimě Japonci. Jde o roztříštěný příběh o silách, jimž je člověk stejně lhostejný jako atomové bombě a pro vlastní svrchovanost jednou zapomenou úplně všechno. Silách, které skrze změnu vyjevují, co zůstane stejné. Ostatně zvířata začala vylézat z děr již druhý den. DRUHÝ DEN! V přeskupení se včerejšek může stát dneškem, Marienbad Hirošimou, hotel jiným hotelem a Japonec Němcem. Hlas nás uklidňuje, na tyto síly se lze spolehnout, i když se to stane znovu a zase bude 10 000 stupňů. A Resnais to vidí jasně jako nápis FUKUYA na roletách drogerie ve městě, které zničila (a nezničila) jaderná katastrofa. Vždycky se můžeš ušklíbat, ale co může jiného turista [a divák] dělat, než plakat? (18.03.2017)

První čtvrthodina je naprosto famozní. Vyprávěný příběh lásky kombinovaný s otřesnými záběry na zubožené oběti hirošimské tragédie a do toho úchvatná kamera ve stylu Muže s kinoaparátem slibuje nevšední zážitek. Z hlediska vyprávěcího jistě i po zbytek filmu. Novátorské postupy potěší, tím spíše, když si uvědomíme vliv filmu na další tvůrce. Ale to je vše. Zbytek filmu totiž ve skutečnosti vykolejí a zpět na vytyčenou trať se nedostane, což je jistě škoda. Lepší 3*, samotného mne to mrzí, ale na čtyřku se nevytáhne. (28.06.2009)

"ZŮSTAT JE JEŠTĚ VÍC NEMOŽNÉ NEŽ ODJET." Pomuchlaná lovestory v kulisách nejpodivnějších - z popela atomového úderu povstávající Hirošimě. To, co začalo jako krátkodobý milostný vztah s pevně danou záruční lhůtou, přerůstá v hloubkovou terapii, pocity vyplouvají napovrch, trauma se odhaluje v plné nahotě... Jsou tam velice zajímavé plochy, podpořené obrazem i hudbou, chvílemi to zní jako poezie a v těchto momentech je film víc než zajímavý, na druhou stranu musí postavy bojovat se sympatiemi diváka, protože minimálně postava japonského architekta má jisté deviantní konotace (jako by se na odhalené bolesti neukojitelně pásl), a to spojení s tématem krapet eroduje. 60% (11.02.2024)