Hirošima, má láska

První minuty mi naprosto vyrazily dech. Alain Resnais využívá dokumentární záběry z Hirošimy, které ukazují, jak je jaderná bomba skutečně destruktivní, a to i na lidech, kteří nezemřeli, ale dál žijí. Ovšem v jakých podmínkách. Když tohle rozdýcháte, začne se před vámi odvíjet příběh, který také není úplně laskavý, i když rozhodně je možné mluvit o tom, že je romantický. Jeden z těch filmů, které ve vás něco zanechají. (20.03.2015)

Je to taková "potrava pro intelektuály", ale dokázalo to předat jakousi myšlenku, na kterou jsem si mnohomnohokráte potom vzpomněl - a to by správný film podle mě měl. Asi by klidně mohl mír jen 70 minut - ale třeba ne... třeba by to nebylo ono. (po druhém shlédnutí, 2009) : Zcela geniální věc, která je patrně s dalším a dalším shlédnutím lepší - uvidíme. (18.06.2006)

Francouzka a Japonec se setkají v Hirošimě, městě, které poznalo, co je to ztráta. Stanou se z nich milenci, ovšem to, co je pojí není ani tak láska, jako spíš město rezonující lidským utrpením. Francouzská dívka kdysi ztratila svého přítele, a právě v Hirošimě ji vzpomínky dostihnou. Její Japonský milenec zas ztratil v Hirošimě rodinu. Resnaisův film se mi zdál umělý, jako by nefungovala interakce mezi oběma herci. Věty jimi pronášené znějí ploše, umělě, jako by se jednalo o nějaký dramatický přenes v rádiu, a ne o film plný vášně a osamění. I přesto je film z počátku docela poutavý, postava dívky je opředena tajemstvím, které dá jejich vztahu novou tvář. Ve chvíli, kdy však Resnais vyloží všechny karty na stůl, jako by film ztratil dech. (15.10.2005)

Láska, která spaluje jako smrtící výheň atomové bomby. Několik let po válce, několik let po hrůzách Hirošimy se v tomto městě setkává japonský architekt a francouzká herečka, aby z objetí jejich těl a spétání jejich vět vyvstala tragická minulost této ženy a jejího dávného německého milence. Deklamace myšlenek za hranicí obvyklého dialogu a za doprovodu povlovného audiovizuálního plynutí vytváří hypnotický konstrukt veliké síly. S postupujícím dějem filmu se ale nabízí otázka: je tragédie jednotlivce srovnatelná s tragédií celého města? (21.08.2007)

"Neviděla jsi v Hirošimě nic." "Viděla jsem nemocnici; jsem si tím jistá. Nemocnice v Hirošemě přece existuje..." "Neviděla jsi nemocnici v Hirošimě. Neviděla jsi nic." „Ženy riskují – rodí deformované děti; příšery; ale nevzdávají se. Muži se stávají sterilními, ale nevzdávají se. Lidé mají hrůzu z deště; déšť, který padá na Tichý oceán. Tichý oceán se stává vražedným – umírají ryby. Lidé mají strach z jídla Jídlo v celém městě je spáleno Poslouchej: já vím, že se to opět stane 200 tisíc mrtvých, 80 tisíc zraněných, během devíti vteřin. Na povrchu země teplota stoupne na 10 000 stupňů. Deset tisíc sluncí, řeknou lidé. Asfalt bude hořet. Všechno zachvátí chaos. A celé město se zvedne do výšky a pak dopadne zpět na povrch země jako popel“ Úvodní rozhovor hlavních hrdinů předznamenává, v jakém duchu se ponese celý film. Vztah francouzské herečky a japonského architekta upoutá svou poetičností a také naléhavostí. Nejde o běžnou love story na pozadí tragických vzpomínek, ale o hlubokou sondu do duše jedné zmatené dívky a muže, přeživšího nejstrašnější výbuch v dějinách. Musí se vidět!! (26.04.2006)