Hiroshima, mon amour
Nijuuyojikan no jouji
Hiroshima, My Love
Hirošima, moja láska
Hiroshima Mon Amour
VOD (1)
Obsahy(1)
V poválečné Hirošimě se setkávají francouzská herečka a japonský architekt. Během jediné noci se do sebe vášnivě zamilují a svěřují si své životní příběhy. Milenci spolu však nemohou zůstat, nedokáží se ani opustit, jsou ztraceni ve věčném tady a teď. Alain Resnais debutoval jedním z předních děl nové francouzské vlny. Natočil dojemný milostný příběh podle scénáře spisovatelky Marguerite Duras, který byl nominován na Oscara. (Cinemax)
(více)Recenze (96)
Najlepšia romantická vojnová dráma, akú som videl. Poetické rozprávanie o láske prechádzajúcej hranicami utrpenia, o hľadaní a nachádzaní zmyslu v Hirošime plné temných aj krásnych spomienok. Resnais vie ako na to. ()
Resnais a Duras zachytili nevyslovitelné. ()
V niektorých vyčerpávajúcich komentároch už bolo napísané úplne všetko, takže ja len doplním zopár mojich pocitov. Hirošima je aj film plný kontrastov a niekoľkých paradoxov. Je tu kontrast lásky a utrpenia, osudy jednotlivcov a národa, v závere umocnené pomenovaním hlavných hrdinov názvami svojich miest, zábery prázdnych mestských priestorov a hromadné scény, minulosť a prítomnosť, kontrast mladých tiel milencov a spálených a zohavených tiel obetí bombového útoku, v osudný deň pre Hirošimu bolo vo Francúzsku krásne, najdôležitejším je ale kontrast života a smrti. Postavy paradoxne nachádzajú lásku vďaka vojne, herečka miluje iba nepriateľov, Nemca a Japonca. Japonec stratil v Hirošime celú svoju rodinu, ale nachádzal sa na bojisku, takže prežil. Podľa dialógu vo filme tak mal šťastie. Hirošima, moja láska je podobne, ako niektoré filmy novej vlny značne ukecaný, ale ani zďaleka nie doslovný. Skôr naopak. ()
Během prvních 15 minut mi málem došlo v kalhotách k samovolnému úniku ejakulátu. To bylo něco úžasného. Modlil jsem se, aby snímek nikdy neskončil. To byla lyrická báseň a pohlazení všech smyslů. Bohužel po luxusním úvodu se přešlo do děje, kde už všechno bylo výrazně horší.Francouzi už samou rozežraností nevěděli, co by dali do huby, tak začali žrát žabí stehýnka. V tomto filmu hlavní hrdinka už také nevěděla, co by dala do huby, tak vyzkoušela žluté masíčko z Hirošimy. V úvodu filmu jsem měl pocit, že společným znakem filmů nové vlny je mimo jiné to, že jsou všechny ženy kurvy a píče a nedávají smysl. Naštěstí jsem byl vyveden z omylu, protože tato žena postupem času začala dávat smysl a dokonce se z filmu stalo docela zajímavé a hodnotné povídání o lásce a hlavně celkem důkladný psychologický rozbor ženské duše. Snad tak důkladný, jak jenom to muž může dokázat. Umělecká stránka filmu mě v tomto případě zásadně neobtěžovala. Velký problém jsem měl snad jen se stále se zvyšující stereotypností děje. Zkrácení by bylo ku prospěchu všech. Koukatelná záležitost s hezkým poselstvím. Jsem si jistý, že mi tento snímek bude nějakou dobu rezonovat v mysli. ()
Som rád, že sa mi po dlhých rokoch podarilo opätovne vidieť tento film. Bol som naň zvedavý, pretože moje dojmy z minulosti neboli jednoznačné, čo dnes rezultovalo do straty jednej hviezdičky. Myslím, že každému je jasný režisérov zámer i forma kontrastov, ktorú si k jeho dosiahnutiu zvolil. Okrem rušivej hudby mi prekážala jeho dĺžka a deklamovanie dialógov, ktoré mi pripadalo ako vytvárané hlasovým generátorom. Naopak práca kameramana sa mi páčila. Ani v najmenšom nezatracujem tento film, ale svoje miesto v mojom hypotetickom rebríčku z minulosti si neudržal. ()
Muž a žena. Láska a smrť. Vojna a mier. Spomienka a očakávanie. Porazená Hirošima a Víťazný oblúk. Protiklady sa priťahujú. Videné v rámci Season Challenge Tour (týždeň s najlepšími filmami zakladateľa Challenge Tour). ()
Filmová báseň o láske a strate. Lepšie povedané pseudobáseň. Ťažko uchopiteľná s nejasnými motívmi. Kvalitne natočená, ale nezrozumiteľná a v mnohom prekombinovaná. ()
Francouzka a Japonec se setkají v Hirošimě, městě, které poznalo, co je to ztráta. Stanou se z nich milenci, ovšem to, co je pojí není ani tak láska, jako spíš město rezonující lidským utrpením. Francouzská dívka kdysi ztratila svého přítele, a právě v Hirošimě ji vzpomínky dostihnou. Její Japonský milenec zas ztratil v Hirošimě rodinu. Resnaisův film se mi zdál umělý, jako by nefungovala interakce mezi oběma herci. Věty jimi pronášené znějí ploše, umělě, jako by se jednalo o nějaký dramatický přenes v rádiu, a ne o film plný vášně a osamění. I přesto je film z počátku docela poutavý, postava dívky je opředena tajemstvím, které dá jejich vztahu novou tvář. Ve chvíli, kdy však Resnais vyloží všechny karty na stůl, jako by film ztratil dech. ()
Zprvu to vypadalo jako další Před úsvitem, ale i když jsem se nemohl vynadívat na Emmanuelle Rivu, tak příběh byl slabší. 70%. ()
Ahoj filmoví odborníci, myslel jsem, že už taky nějaké ty zkušenosti mám, že mám, jak se říká, "nakoukáno", nebojím se těžší látky, rád se nořím do starých klasických fláků, které není lehké rozšifrovat, dokonce jsem rád ztracen, o to více mě film nutí přemýšlet a fantazírovat.. Tady jsem ale narazil, na tuhle deku ještě nemám! První zkouknutí jistě nezůstane posledním, ale přesto, že jsem Hirošimu viděl v Kurzu filmové historie, kde mě před filmem vybavili spoustou informací, vysvětlení a širších významů, zanechala ve mě pouze zmatek. Možná ve filmu hledám více, než obsahuje, jsem si vědom jeho významu i kvality, po prvním kole je to však 1:0 pro Resnaise.. Mějte se filmově, Woo. ()
Zajímavé a moc nepěkných záběru. ()
Poetický príbeh o láske a stratenosti vo svete. Resnais sa rozhodol kašlať na klasický spôsob narácie a vybral sa nekonvenčnou cestou - ktorá mu priniesla uznanie - rozprávajúc o pocitoch a spomienkach hlavnej hrdinky. Často krát jej spomienky vizualizuje pomocou retrospektív. Jednak vidíme príbeh jej prvej lásky, následne šialenstvo spôsobené smrťou jej milého a potom sa presúvame do Hiroshimi, kde prekonáva rovnaké emiocionálne a psychické stavy s mladíkom ktorý jej prvého milenca pripomína. Hiroshima, moja láska je natočený ako filmová báseň. Myšlienky a dialógy hlavných hrdinov sú neustále nabité emóciou alebo pocitom a často krát pôsobia ako báseň s voľným veršom na tému láska, samota, túžba a šialenstvo. V neposlednom rade musím pochváliť úvodnú časť filmu, ktorá nám prezentuje Hiroshimu tesne po vojne - ako miesto, ktoré zo svojho zničenia znova vyrástlo čo je zároveň aj akýsi prvotný význam celého príbehu ústrednej postavy, ktorá poznačená nešťastnou láskou k nej znova začne inklinovať. Pararelné striedanie francúzskej a japonskej krajiny obohacuje film o históriu postáv, ukazujúc krajinu s ktorej pochádzajú a ktorá je v obidvoch prípadoch poznačená deštruktívnou svetovou vojnou. ()
Lehce roztahaný, jinak vynikající prequel k Nové vlně. Hirošima je film, u něhož většina lidí v okruhu dvou sedadel ode mě aspoň na chvíli zaspala. A já sám jsem měl co dělat. Ale pokud to vydržíte, odměnou vám bude neobvyklý filmový zážitek, který příliš neexperimentuje s povrchovou strukturou formy (střih, kamera), ale hlavně s hloubkovou strukturou - se střídáním vypravěčů, rozbitím lineární struktury vyprávění, apod. I Francouzska, i Japonec mají sice nějakou minulost coby postavy, ale spíše jsou jen jednolitým monologem vypravěče. Jejich charaktery ustupují do pozadí a někdy zůstávají pouze "hlasem", který patří personifikovanému objektu... ()
Film o našej pamäti a zabúdaní. Dve tragédia, dvaja jedinci spojení v jeden príbeh zabudnutia. Dej je síce jednoduchý, ale dosť zložito vyrozprávaný, používajúc mnohé symboly a metafory. Trebárs Hirošima sa stáva metaforou pre silu vzťahu, tragédiu ubiehajúceho času, pominuteľnosti pamäte. Technicky veľmi pozoruhodne zvládnutý film s vynikajúcimi hercami. Na prvý krát som príbeh nepojal celý, takže si žiada ďalšiu projekciu, ktorej sa už teraz neviem dočkať. Silný film. ()
Vzpomínky, které vyvolávají neutichající bolest jsou kruté, protože jsou skryté hluboko v podvědomí a mohou se kdykoliv bez varování vynořit. Špatně se vymazávají a těžko se nad nimi vítězí. Dojem zapomnění může být klam, ale pro někoho i bázeň. Nikdo zatím neznázornil tento nerovný souboj lidských srdcí s neúprosnou minulostí poetičtěji a upřímněji než to inovačně předvedl Resnais v Hiroshima mon amour. Filmem víří symbolika a metafory. Je zahájen děsivými kolážemi a proložen výtečným spojením prostřihů, kde nic není tak jak se zdá. Práce s kamerou je skutečně vytříbená a každý close-up je ještě výstižnější než samotné dialogy. Resnaisovi se podařilo citlivě vyjádřit, že tragédie jednotlivce není nikterak banálnější než kolektivní utrpení statisíců, protože na život postižených osob má stejně neblahý dopad. Doporučuji opakované zhlédnutí, zážitek se ještě více prohloubí. ()
Donc, nous allons résumer! Hiroshima wa, watashi no ai wa akiraka ni sore ga shiya no katai firumuda, to iu no dokuritsu shiji-sha ni nomi tekiyō sa remasu. Bien que je ne suis pas un partisan, mais aussi condamner. Watashitachiha ai no monogatari wa, sono ugokanu sainō o shōmei shite inai baai shikashi, watashi wa kōtei-tekina koto wa dekimasen. A propos de l'ouverture de la bouteille et de penser, où est le problème. ()
Udělal jsem si na začátku k filmu kafe a zůstalo mi na celých 90 minut, protože jsem nechtěl narušovat křehkou atmosféru filmu tím, že se budu natahovat pro hrnek... Takhle nějak by podle mě měl vypadat ideální umělecký film. Krásné obrazy doprovázené nádhernou hudbou, které nejsou jen prvoplánově hezké. Cítíme, že se film k něčemu vyjadřuje. Co je tématem? Paměť, pomíjivost lásky i života, válka, svědomí... Není to přísně určeno - každý ať si najde, co ho osloví. Loni v Marienbadu mám radši, ale i Hirošima, má láska je jedním z těch sugestivních filmů, u kterých krásou přestávám dýchat. ()
Resnais svým hraným debutem opět cíleně vyvolává kontroverzní reakce - ať již svébytným náhledem na nedotknutelné téma a soudobé pacifistické tendence, tak průkopnickou strukturou filmu, jež je vskutku revoluční a nečekaná. Film se vlastně snaží napodobit složitou cestu do myšlenkových pochodů ženy, jíž cesta na druhý konec světa paradoxně upomene na dospívání v ospalém provinčním městě, kde zažila tragédii s přesahem i do jejího současného života a vztahů - vlastně dávné události určily její současnou identitu. Spojení stále připomínaných hrůz v novém, životem kypícím městě s něžnou a upřímnou láskou na ženu působí jako výbušná směs a zastřené vzpomínky opět jako střepy pronikají na povrch. Následují je i ničivé obavy, které ženě znemožňují v nadějném vztahu pokračovat a vzbuzují v ní úzkost i z celého světového směřování. Tváří v tvář totiž musí čelit nedokonalosti vlastní paměti, jež nyní její první osudovou lásku zprostředkovává jen v neuspořádaných útržcích. Proto se vysloveně brání nabízevší se náhradě, jež je lákavá, ale přesto marná - přijmout ji by znamenalo definitivně zničit a překrýt minulost, na níž ji tolik záleží a jež jí určuje, odmítnout by probudilo jen další bolestivé vzpomínky směřující do nicoty. Začarovaný kruh. To vše Resnais nabízí v intenzivní koláži, jež dosahuje vrcholu v emotivní zpovědi hrdinky, v níž je formálními prostředky geniálně rekonstruován obraz její paměti. Ta má však ještě daleko důležitější přesah, jenž naplno vynikne v závěrečné scéně. Ošidnost paměti totiž neútočí jen na osobní zkušenostvi, ale je společná pro celé lidstvo, mezi jehož spojující zkušenost patří právě hirošimská katastrofa - i ona se stává čím dál zastřenější epizodou minulosti, což ostatně dává najevo i moderní existence tohoto města a nevýslovnost toho, co se tenkrát stalo, kterou nedokáží nahradit ani nejrůznější upomínky, jak naznačuje poeticko-esejistický úvod. Přítomná mírová a manifestační atmosféra, která na první pohled snímek řadí po bok obdobných soudbobých děl (např. naše Holubice) je tak v důsledku značně zpochybněna a tím se Resnais nonkomformně snaží proti upřímným dobovým snahám, které dle něj ale nemají žádnou moc zabránit světu, aby opustil cestu do záhuby. Pomalu začíná být jedno, jestli je zapomenuta Hirošima či "nevýznamná" epizodka z Nevers - v obou případech lidská mstivost a nenávist způsobila jizvy, které se nesmazatelně vryly do člověka samotného, ačkoliv on sám má tendenci vytěsnit jejich příčinu a znovu připustit, aby se stalo něco podobného. Resnaisův povzdech nad marností veškerého nápravného konání a snů pro zítřky nemohl být hlubší a rezignovanější... ()
Ctím útrapy hrôz, ktoré sa tam udiali ale ako veľmi by som si taktiež želal, aby mi aj tento spôsob rozprávania bol predsa len viacej po chuti... ()