Evangelium sv. Matouše

Další Pasoliniho skvělý film. Pro neznalce, či povrchní znalce bible, jako jsem já, i velmi poučné. Troufám si tvrdit, že film trochu poupravil, či snad upřesnil můj pohled na věc, o které pojednává. Ale můj ateismus asi ještě upevnil, zda-li je to možné. Jeden z nejlepších Pasoliniho filmů....hudba, kamera, scénář, režie....vynikající a ojedinělé. (09.06.2008)

Italské kulisy, hudební dramaturgie, tváře, sociální výklad Nového zákona, asketický návrat k počáteční přirozenosti a zárodkům mýtu - Pasolini si zvolil výborná východiska, která však působí stále značně intelektuálním dojmem, kterému se nedostalo živé náplně. Sledování filmu není zrovna jednoduchou a naplňující činností, ale v řadě momentů je velmi působivé a inspirativní. Rozhodně jeden z nejzajímavějších a nejautentičtějších počinů ze života Krista. (03.05.2012)

65% - Tento film je zajímavým pokusem o přenesení textu Bible na filmové plátno. Mám s ním jeden zásadní problém: Omezuje představivost. Člověk si při četbě nejen Matoušova evangelia vytvoří představu imaginárního filmu s ideálním hereckým obsazením, nekonečnou minutáží a neuvěřitelnými efekty. Od filmu pak naivně čeká důstojnou konkurenci, jakési zpestření své vlastní vize... a občas se nedočká. To je však problém u všech filmových adaptací knih. Mnohem větším problémem mi zde byla hudba. Ta je tu STRAŠNĚ nápadná, protože vizuální stránkou (díky Pasoliniho očividnému rozhodnutí bahnit se ve statických záběrech na detail a jejich věčném opakování) film na příliš dlouho nezaujme. Na samotné hudbě tu závisí tedy všechno: Forma, dynamika, práce s napětím... Autoři podle mě nabyli dojmu, že se o větší uměleckost celku postará, když ho na náhodných místech podbarví m.j. Bachovými Matoušovými pašijemi. Nápad zajímavý, ale provedený velmi prvoplánově a se silným zápachem kalkulu. Pasolini si zde zahrál na nešťastného DJe s hudbou, jíž podbarvoval slova, a úplně zapomněl, že tato hudba je ANTI-slovo, že sama o sobě obsahuje příliš mnoho vlastní formy, vlastního sdělení a vlastních symbolů , než aby mohla sloužit jako jakýsi zvukový koberec, který když nepasuje do místnosti, jednoduše se ustřihne, a nebo naopak nastaví kouskem z téhož materiálu. Místo spolupráce hudby s obrazem se zde konal jejich vzájemný duel, kdy jedno znásilňovalo druhé. Bach tady v mých očích zvítězil nad Pasolinim (který chtěl využít jeho umění k vlastnímu prospěchu) a odhalil skutečnost, že chce-li někdo přesvědčivě používat klasiku ve filmu, musí k ní mít úctu a pochopení. Pak, pokud to bude umět, mu začne klasika fungovat i jako filmová hudba. Můj vkus mi zkrátka zase jednou zabránil v hlubším prožitku. Škoda, třeba z toho vyrostu ;o) (06.11.2007)

Na příslušníka radikální levice a člena komunistické strany jde o poněkud netradiční námět, se kterým se ale Pasolini popral se ctí. Na můj vkus pojal své biblické vyprávění až příliš komorně a poněkud mi vadila i přepísklá stopáž filmu, takových 110 minut by bylo adekvátních. Na druhou stranu, je dobré porovnat tenhle 45 let starý kousek s nepopiratelnými filmařskými kvalitami s mnohem známějším a médii propíraným Umučením Krista a hned je znát, jak zoufale povrchní a prázdný film Mel Gibson natočil. Celkový dojem: 65 %. (11.08.2009)

Původně jsem chtěl dát jen 3*, ale jelikož v tomhle odvětví mám hodně velkou mezeru a tak moje hodnocení není zcela objektivní, tak dávám i tu jednu navíc. Pasolini má u mě tu smůlu že když točí 2 hodinovej film tak mi přijde že se později strašně opakuje, at jde o Sodomu či tadyto, nicméně se mu musí uznat kvalitní režie, prostě umí. Ale jak jsem říkal mám v těhle náboženských filmech mezeru. (17.07.2011)