Náruživost

Budem tu za pravdovravného barbara, ktorý nechápe Bergmanove filmy. A pritom na niektoré z nich mám veľmi dobré spomienky. Nič s tým však nenarobím. Náruživosť som na dvakrát dopozeral a okrem stretnutia so známymi hercami nezanechala vo mne žiadnu stopu. Možno nabudúce. Len neviem, či sa k nejakej repríze odhodlám. (25.12.2010)

Z ostrovnej trilógie (Hodina vlkov, Hanba) je práve posledná Náruživosť najmenej záživnou snímkou, aj keď mu citový prepletenec nijako neuškodil. Bergmann zase vsádza na ženské vnútro a vynára z neho tie najintímnejšie kúsky tvoriaci rámec dokonalej ľudskej bytosti. Ktorými ale hlavní protagonisti z pohľadu kritického okolia rozhodne nie sú. Zaujímavá polemika a koniec koncov, Bergmannove subjektívne teórie sú mnohokrát práve mojou krvnou skupinou. 70% (17.04.2010)

Moje druhé setkání s těžko stravitelným Bergmanem dopadlo oproti Sedmé pečeti mnohem lépe. Film stojí zejména na hereckých výkonech a tíživém příběhu krize mezilidských vztahů. Vložený příběh se zmrzačenými zvířaty ještě umocnil dusnou atmosféru snímku. Zkrátka pěkně natočené drama, které nevyprchá hned po závěrečných titulkách. (16.08.2012)

„Cítím, že mezi námi vyrůstá zeď. Jsem před tou zdí, odloučil jsem se.“  Nejdřív mě dostalo, že Bergmanův film 60. let je nezvykle barevný! A pak mě dostával celý film a obzvlášť fascinující výkon Maxe von Sydowa, který dokáže plnokrevně dotvořit vnitřní psychologii své postavy v často minimalisticky pojatých scénách i pouhými výrazy tváře. Však mu Bergman naštěstí opět dává velkou příležitost a v mozaice scén dávno po zásadních událostech nám představuje postavu Andrease v různých podobách: coby architekta pracujícího na projektech v kanceláři i v manuálních pracích kolem své domu. Coby muže v pohasínajícím vztahu s manželkou, dočasně intimním sblížení s další příbuznou, poznáváme jeho soucitnost (ve vztahu k pejskovi), ale později i chvíli vyhoření. Jako nenápadný, ale pocitově zásadní vnímám sled scén s vedlejší figurkou fotografa, jehož dialogy s Andreasem směřují od focení „povrchového“ vnějšku s pronikutním do nitra Andrease, jenž se současně snaží naplno utéct z přízraků své minulosti. Buď jsem si už na Bergmanův styl komorních dramat plně zvykl nebo mistr tady trochu povolil, ale až na chvilkové závany tísně jsem se tentokrát necítil přehnaně depresivně, než především obohacen netuctově rozehraným psychologickým dramatem několika postav. Částečně mi nesedly metafilmové vsuvky s herci vyprávějícími o svých postavách, přesněji jejich zařazení v danou chvíli, kdy nevytváří přímou kontinuitu s dalšími scénami (nápad je to sám o sobě zajímavý). Ale není nakonec celý film s často dlouhými dialogy, přehovory postav či psanými útržky takovou menší psychologickou mozaikou? [90%] (12.05.2023)

Pět * spíš kvůli neskutečné kameře a dokonalé formě. Ta tam je NUTNOST vrcholných Bergmanů. Ale copak jsme tu na závodišti, ptá se to hned ve mně??? Každopádně mi u dřívějších Bergmanů nebývala dlouhá chvíle (snad je to redukcí, možná je jejím důsledkem i jistý nedostatek); nechyběly mi u nich ani expresionisticko/naturalistické gradace pomocí zachycení vraždění. V tom mi to evokuje úpadkového Triera. Poprvé jsem si uvědomil, kolik si Dogma95 z Bergmana tohoto stylu vzalo. (29.05.2022)