Náruživost

„Cítím, že mezi námi vyrůstá zeď. Jsem před tou zdí, odloučil jsem se.“  Nejdřív mě dostalo, že Bergmanův film 60. let je nezvykle barevný! A pak mě dostával celý film a obzvlášť fascinující výkon Maxe von Sydowa, který dokáže plnokrevně dotvořit vnitřní psychologii své postavy v často minimalisticky pojatých scénách i pouhými výrazy tváře. Však mu Bergman naštěstí opět dává velkou příležitost a v mozaice scén dávno po zásadních událostech nám představuje postavu Andrease v různých podobách: coby architekta pracujícího na projektech v kanceláři i v manuálních pracích kolem své domu. Coby muže v pohasínajícím vztahu s manželkou, dočasně intimním sblížení s další příbuznou, poznáváme jeho soucitnost (ve vztahu k pejskovi), ale později i chvíli vyhoření. Jako nenápadný, ale pocitově zásadní vnímám sled scén s vedlejší figurkou fotografa, jehož dialogy s Andreasem směřují od focení „povrchového“ vnějšku s pronikutním do nitra Andrease, jenž se současně snaží naplno utéct z přízraků své minulosti. Buď jsem si už na Bergmanův styl komorních dramat plně zvykl nebo mistr tady trochu povolil, ale až na chvilkové závany tísně jsem se tentokrát necítil přehnaně depresivně, než především obohacen netuctově rozehraným psychologickým dramatem několika postav. Částečně mi nesedly metafilmové vsuvky s herci vyprávějícími o svých postavách, přesněji jejich zařazení v danou chvíli, kdy nevytváří přímou kontinuitu s dalšími scénami (nápad je to sám o sobě zajímavý). Ale není nakonec celý film s často dlouhými dialogy, přehovory postav či psanými útržky takovou menší psychologickou mozaikou? [90%] (12.05.2023)

Film představuje bergmanovský standard. Standard - měřeno ovšem výhradně bergmanovskýma očima - lehce opotřebovaný. Mnohé z toho, co je tu řečeno, jsme již určitě slyšeli. Způsob, kterým se přechází z flirtu (byl to opravdu jen chvilkový flirt ?) mezi Andreasem a Evou do vleklého Andreova soužití s Annou, je vysvětlen velmi vnějškově (opět s ohledem na Bergmanovu dimenzi). Že se i tak jedná o vrcholné dílo mistra světové kinematografie, zůstává zřejmým. Stejně tak jako skutečnost, že kdesi v pozadí slyšíme plačící či jinak strádající autorovo srdce. Poznání, že Bergmana - právě proto, že je to Bergman - nikdy není dost, rozhodně nezarmoutí. A to i v případě NÁRUŽIVOSTI. (23.05.2011)

Psychologicko-nepokojný oduševnený opäť bravúrny Ingmar Bergman+ jeho povestné kvarteto komplikovaných charakterov v zložitom vzťahovom počine,kde vidím niečo nové v netypickom stvárnení,keď Maestro uvádza Film vo Filme,pričom každý z hercov vystúpi pred kameru,aby povedal,čo znamená stvárňovať jeho,jej postavu a Bergman je ešte popritom rozprávač počas prebiehania filmu,a ja taktiež netypicky sledujem udalosti prostredníctvom českého dabingu,a ja uznávam to,že vďaka kvalitnému dabingu výnimočných Bergmanových spolupracovníkov sledujem napäto dej,ktorý zase v ničom nezaostáva v zobrazovaní citovo vydieraných ľudí,ktorí skúšajú rôzne vzťahy,ktoré do kopy im nič nedajú... Je zvláštne,že sú títo herci stále k dispozícii,lebo Ingmar hercov nemení,akoby som videl stále jednu a tú istú rodinu,ktorá prejde každým snímkom jeden úsek života... (24.10.2014)

Z ostrovnej trilógie (Hodina vlkov, Hanba) je práve posledná Náruživosť najmenej záživnou snímkou, aj keď mu citový prepletenec nijako neuškodil. Bergmann zase vsádza na ženské vnútro a vynára z neho tie najintímnejšie kúsky tvoriaci rámec dokonalej ľudskej bytosti. Ktorými ale hlavní protagonisti z pohľadu kritického okolia rozhodne nie sú. Zaujímavá polemika a koniec koncov, Bergmannove subjektívne teórie sú mnohokrát práve mojou krvnou skupinou. 70% (17.04.2010)

Hovorí sa, že ak dvaja robia to isté, nikdy to nie je to isté. Ťažko posúdiť, každopádne ak Bergman točí to isté, nikdy to nie je to isté, rozumej ak opakuje posolstvo, myšlienku, inšpiráciu, dokonca námet, prostredie, situáciu, reakciu, mimiku, gestá (...) nikdy nepôsobí dojmom stokrát videného, pretože vytvoril geniálnu estetiku filmovej komunikácie s divákom pôsobiacu mimoriadne efektívne i v prípade, že sa menej vydarí scenár, čo je zjavne prípad tohto filmu. Vďaka utlmenej obraznosti "Náruživosť" nezapôsobí na diváka tak intenzívne ako iné Bergmanove diela (ktoré sú akoby permanentným make-upom pre dušu), ja však poslušne hlásim, že po dlhšej dobe som mal opäť ten "religiózny" pocit, že som bol svedkom čohosi veľkolepého a teda pod 81% ísť nemôžem. "More katov a more obetí", prehovára Sydow k divákovi, vlastne k niekomu inému ale veľký detail je veľký detail a my teda dobre vieme, že prehovára k nám a panikárime, lebo dobre vieme, že sa nás to týka. PS: Estetikou "filmu o filme" (herci pod vlastným menom uvažujú o svojich postavách) Bergman znepokojivo zbližuje fikciu s realitou a teritoriálne tak rozširuje plamene svojej "Náruživosti". Doteraz som si myslel, že čosi podobné prvýkrát použil Fellini v diele "A loď pláva". Omyl, druhýkrát. (17.10.2010)