Scény z manželského života

Detailní studie manželské krize. Bergman se zaměřuje jen na výseky ze života, často od sebe vzdálené několik měsíců. Prostředí připomíná minimalistickou divadelní dekoraci, což umocňuje divákovo soustředění na dialogy. V podstatě, když by měl diváka zavřené oči, nebo slyšel film v rádiu, vyšlo by to nastejno. Mluvené slovo je tu Bergmanovi vším – Sven Nykvist se maximálně podrobuje způsobu vyprávění. Děj jako by se odehrával mimo film, dozvídáme se o něm pouze skrz povídání ústředního páru, Johana a Marion. Ti si vzájemně sdělují, co se jim v době vzájemného odloučení stalo. Jednotlivé scény jsou tak vždy jakousi kulminací neviděného děje. Divák má v podstatě šanci být jakýmsi třetím partnerem, jelikož je na tom vždy stejně jako jeden z filmového páru, ten, co poslouchá. O to silnější je potom filmový zážitek – Bergman vtahuje diváka do děje naprosto nevizuálními způsoby. Jelikož se vlastně sám stává součástí filmu, jako by sledoval vlastní příběh. (04.12.2005)

Vyčerpávějící film, jedním dechem však nutno doplnit: vyčerpávějcí nejen tříhodinovou délkou konverzačního dramatu, ale rovněž v rovině psychologie postav, která se zde rovná doslova podrobné analýze lidského nitra a složitých pocitů během několika období manželského páru. To, s jakou hloubkou dokáže Bergman spolu se svými dvorními herci vykreslit a ztvárnit ponor do lidské psychiky až na dřeň včetně nejintimnějších míst, s tím, že veškeré intimní dění zde probíhá čistě v rovině dialogů, pokládám za obdivuhodné a raději si s úctou k mistrovi a jeho dílu odpustím bližší srovnání se současnou tvorbou. Film velmi zajímavě odkrývá dvě jakoby protichodné tváře manželství, u nichž postavy i divák postupně zjišťují, jak se i přes zdánlivou neslučitelnost obě střídají, doplňují a tak přes obrovskou vázanost silným citem k životnímu partnerovi pravidelně přichází touha po změně (mající za následek poměr s novým partnerem), kterou po čase zas vystřídá touha alespoň dočasného navrácení se zpátky k původnímu vztahu a nezlomnému citu. Sledovat charismatického Erlanda Josephsona a excelující půvabnou Liv Ullmann s precizním ztvárněním všech emocí, v společném hereckém koncertu je též silným požitkem. Víc, než dvě hodiny mi film v tom pohlcení rychle utíkal, pak mě už začal s příchodem vrcholné krizy začal vyčerpávat, ale těší mě, že jsem se dočkal na konci i osvobozující útěchy. Rozhodně nelituji podívání, neboť cítím, že Scény z manželského života mě měly čím obohatit přesto, že jsem je zatím viděl pouze coby mladý muž bez vlastních manželských zkušeností. [85%] (04.02.2023)

Jeden z nejlepších počinů tohoto švédského génia. Ingmar Bergman byl ženat celkem pětkrát, takže je celkem jasné, odkud čerpal při psaní scénáře. Scény z manželského života jsou drsné, cynické. Stopáž se zdá monstrózní, ale film ve skutečnosi uteče velmi rychle. Je to zásluha Liv Ullmann a Erlanda Josephona. Jejich chemie je famózní stejně tak jako jejich dialogy. Bergman se obešel bez všelijakých vizuálních fines, jenom naslouchá a zprostředkovává nám "reality show" ze života jedné manželské dvojice. Chcete poznat pravou nefalšovanou tvář manželství? Zapomeňte na Válku Roseových a dopřejte si výjimečný zážitek, jenž zničí vaše růžové brýle a ukáže vám opravdový život. (10.12.2008)

Jedno z vrcholných děl švédského génia prokazuje, že to, co je na filmu nejdůležitější, není výprava, nápaditost kostýmů, efektnost děje, ale buď dobrý, nebo ještě lépe vynikající scénář nejlépe autorské povahy, která splývá personálně s osobou režiséra. Komorní drama dvou dvorních Bergmanových herců je koncertem osobností světové úrovně. Dna filmového vztahu jsou nepochybně i zvraty bohatého vlastního Bergmanova partnerského života. Moderní manželství v Bergmanově ztvárnění navazuje na díla jeho velkých dramatických skandinávských předchůdců (Strindberg). Závěr filmu jakoby byl nástupem postmodernity. Mám-li v kostce shrnout své pocity z toho velmi neiluzívního pohledu, uchýlím se k biblickému rčení: Hoď kamenem, kdo jsi bez viny! (26.08.2007)

Bergmanův naprostý triumf nad vlastními vzpomínkami a zároveň obsah filmu, vyjímečně drtící svou formu. Film je ve své podstatě strašně smutným příběhem a díky režisérově vlastní sebereflexi i zoufale upřímným. Emoce jsou zvýrazňovány pomocí práce s kamerou (rychlý nájezd na Marianne při Johanově odchodu) a životnost postav je skutečně hrozivá natolik, že se až příliš snadno jde poznat (Johanova zmínka o retrospektivní žárlivosti a jiné drobnosti). Podobně jako u Fanny a Alexandra jsem měl pocit, že je až skoro nevděčné se dívat na film jednorázově, protože spousta dojmů může uniknout. Rozdělení na kapitoly je pak ideálním způsobem, jak do příběhu proniknout opakovaně. (05.06.2007)