Scener ur ett äktenskap
Scenes from a Marriage
Scény z manželského života
Režie:
Ingmar BergmanScénář:
Ingmar BergmanKamera:
Sven NykvistHrají:
Liv Ullmann, Erland Josephson, Bibi Andersson, Jan Malmsjö, Gunnel Lindblom, Barbro Hiort af Ornäs, Anita Wall, Wenche Foss, Bertil Norström, Ingmar Bergman (více)VOD (1)
Obsahy(1)
Obraz rozpadu jednoho manželství a opětovného bouřlivého setkávání a vzdalování se obou protagonistů. Obraz dvojice lidí, kteří nemohou žít spolu ani bez sebe. Roli Marianny napsal Bergman pro Liv Ulmannovou po odeznění jejich hlubokého vztahu. V tomto filmu režisér do značné míry opustil svoji metodu "obrazů krajin duše" a složitý vztah dvou exmanželů vyjádřil civilnějšími prostředky, oproštěnými od přemíry symbolů a metafor. (oficiální text distributora)
(více)Recenze (124)
„Jsme citoví analfabeti.“ Neuhýbavý pohled na vztah dvou inteligentních dospělých lidí, schopných vést otevřený dialog. Strohá mizanscéna. Odpozorované akce a reakce. Napětí a uvolnění, lhostejnost a závislost. Láska skrze nenávist. Oproti americkým „realistickým“ vztahovým dramatům (Kdo se bojí Virginie Woolfové?, Žena pod vlivem) si Scény vystačí bez nápadných záběrových kompozicí i bez cassavetsovského vizuálu á la home video, a z větší části také bez vyhrocování situací do krajnosti. Síla filmu spočívá v jeho schopnosti racionální dekonstrukce iracionálního fenoménu. Bergman v zásadě opět pojmenovává stavy, pro něž sám slova nalézt nedokážu, tentokrát ale takové stavy a takovým způsobem, že jsem jeho sdělení plně porozuměl. Nebo alespoň myslím Podrobněji a osobněji tady. 90% Zajímavé komentáře: murakamigirl, Sandiego, selviskhed ()
Komornost dovedená na samou hranici nesnesitelnosti. Portrét dvou blízkých, a přece neskutečně vzdálených duší provedený v absolutní hloubce a bergmanovské zevrubnosti. Navzdory tomu, že celý film vpodstatě stojí s duem Ullmann a Josephson se nenajde v masivní stopáži slabé místo. Bergman více či méně zúčastněně sleduje, naslouchá, odlupuje vrstvy až k samému jádru, které není složité, ale spíše děsivě prosté ve své bezvýchodnosti. Jeden z nejpůsobivějších portrétů lásky jako emoce na hranici usedlého štěstí a věčného úniku, poddání se a vzpoury, oddanosti a nenávisti. ()
Taková sebestředná maloburžoazní zpověď bezohledná k divákovi... divadelní, variující Gertrudu od Dreyera, a zcela bez hudby. Až se zdá, že filmové médium si vybral Bergman hlavně proto, aby svoji konfesi zakonzervoval. Aby jeho dílo plnilo navěky poslání psychoanalytické a lidské. ____ Bergman má svoje postavy evidentně rád, když jim věnuje 167 minut, ovšem nezapomíná je vystavovat i utrpení. Noří se jako badatel napříč jejich stavem zvnějšku dovnitř – objektivně (lpí na povrchu a sleduje, co postavy říkají a jak jednají), percepčně subjektivně (co vnímají) a nakonec mentálně subjektivně (vzpomínky, představy, ale i sny a halucinace). ____ Při směňování verbálních znaků (rozuměje komunikaci postav) volí Bergman cestu neviditelného vkládání všemožných aforismů a mouder do jejich úst. Tím film ozvláštňuje, přidává mu na hloubce, potažmo trvanlivosti. A rovněž se odstřeďuje z dřívější polohy metafyzického režiséra, neboť rozhovory tu nejsou moc sofistikované, jelikož je mají na svědomí lidé životem ošlehaní, lidé zkušení. A je tam i jakýsi návod pro nás ostatní. Ostatně, Woody Allen koncipuje řadu dialogů ve svých filmech podobně. ____ Střih tu nehraje roli. Ne že by tu nebyl, nebo neměl být, on tu je, ale nezajímá nás, protože se ocitáme v divadelním prostoru, kde se celá scéna jede na jeden záběr. ()
Bergmanův naprostý triumf nad vlastními vzpomínkami a zároveň obsah filmu, vyjímečně drtící svou formu. Film je ve své podstatě strašně smutným příběhem a díky režisérově vlastní sebereflexi i zoufale upřímným. Emoce jsou zvýrazňovány pomocí práce s kamerou (rychlý nájezd na Marianne při Johanově odchodu) a životnost postav je skutečně hrozivá natolik, že se až příliš snadno jde poznat (Johanova zmínka o retrospektivní žárlivosti a jiné drobnosti). Podobně jako u Fanny a Alexandra jsem měl pocit, že je až skoro nevděčné se dívat na film jednorázově, protože spousta dojmů může uniknout. Rozdělení na kapitoly je pak ideálním způsobem, jak do příběhu proniknout opakovaně. ()
Jeden ze 125 nejlepších neanglicky mluvených filmů - 125 Greatest Foreign Movies http://www.csfd.cz/uzivatel/136528-rhk/. ()
Kubrick má Eyes Wide Shut a Bergman Scenes from a Marriage. Tak vyzrálý, osobitý, vztahový a životní film jsem dlouho neviděl. Herectví Ullmannové a Josephsona světový. Bergmanův život otisklý filmovou optikou v nesmírné hloubce postav, životních zvratů, emocí, rozdílných názorů, nenávisti, touhy, nenaplněného snu, až přesahuje hranici filmového pásu. Bergman ví o čem točí a dělá to dokonale - přesnost a detailnost záběru na tváře plné emocí se vidí párkrát za život. ()
"Manželé, kteří jsou spolu deset let a nemají žádný problém ... mají problém." Tak to je věta z tohoto filmu a kolem toho se vše točí. Bergman je v tomto díle komornější než kdy jindy a prakticky dvě a tři čtvrtě hodiny vidíme na scéně pouze dva herce, kteří ztělesňují manžele a povídají si - řeší určitou krizovou situaci, která přišla do bezchybného vztahu. Vypadá to na první pohled nudně, ale opak je pravdou, protože vše umocňují skvěle napsané dialogy. Mám však pocit, že první část byla lepší než ta druhá a to film malinko sráží dolů. Ovšem musím přiznat, že se jedná o jeden z jeho nejlepších filmů. ()
Bergman a já jsme doteď vůbec nebyli kamarádi. Viděl jsem od něj všehovšudy dva filmy a nijak zvlášť mě nezaujaly. Scény z manželského života mě ale dost možná donutí názor přehodnotit - takhle silné drama se nevidí každý den a něco mi říká, že ho z hlavy jen tak nedostanu. Tohle je ten Bergman, o kterém se všude pěje chvála! ()
Opravdu luxusní stopáž je nejspíše pro leckterého diváka odstrašující (zvláště u Bergmana), ale film rozhodně stojí za zhlédnutí. Jde o opravdu podrobnou sondu do vztahu/manželství 2 protikladných lidí, která divákovi ukáže jeho různé fáze, emoce, kvalitní dialogové výměny a samozřejmě také herecké výkony. Ostatně už začátek s návštěvou druhého páru je výtečný. A také hořký. Ostatně jako celý film, jehož konec jsem alespoň já zrovna moc nečekal (zvlášť ne po tom, co se dělo u Johana v práci), ale vlastně snímek velmi dobře uzavírá. Prozatím to budou solidní 4* a časem možná ještě jednu přihodím, třeba pokud se sám stanu obětí bestie s názvem „manželství“… ()
Ingmar by celkem 5x ženatý... ;-) Tím chci jen říct, že ten pán asi moc dobře věděl o čem mluví (točí). A na výsledku je to zatraceně znát! Doporučuji ke zhlédnutí každému, kdo se chce ženit/vdávat... ()
Jedno z vrcholných děl švédského génia prokazuje, že to, co je na filmu nejdůležitější, není výprava, nápaditost kostýmů, efektnost děje, ale buď dobrý, nebo ještě lépe vynikající scénář nejlépe autorské povahy, která splývá personálně s osobou režiséra. Komorní drama dvou dvorních Bergmanových herců je koncertem osobností světové úrovně. Dna filmového vztahu jsou nepochybně i zvraty bohatého vlastního Bergmanova partnerského života. Moderní manželství v Bergmanově ztvárnění navazuje na díla jeho velkých dramatických skandinávských předchůdců (Strindberg). Závěr filmu jakoby byl nástupem postmodernity. Mám-li v kostce shrnout své pocity z toho velmi neiluzívního pohledu, uchýlím se k biblickému rčení: Hoď kamenem, kdo jsi bez viny! ()
Jak jen vyjádřit kulantně, že tohle mi taky radost do života nepřineslo? Tyhle intimní nekonečné dialogy plné zrcadlení vztahů postav a tvůrců bez jediné noty instrumentální hudby jsou náročné, ale neslouží ničemu jinému, než úlevě. A ta sice v poslední scéně přichází, ale opět je na místě otázka: na úkor čeho? Ty nekonečné variace na Bergmanovi oblíbené herce, ty nekonečné variace na jeho oblíbená témata... ()
10 rokov ničím nerušeného manželstva v majetkovej pohode, vzťahovej rovnosti, súlade s dvomi zdravými deťmi. Tak začína príbeh zdanlivo šťastnej lásky, v ktorom konvencie, vonkajšková súdržnosť a hra na šťastie tvoria základ vzťahu. Postupne odkrývané tajomstvá pod maskou uhladenosti postupne vyplavujú na povrch a zmenená fasáda posúva muža i ženu do iných polôh prežívania, do iných miest, do iných vzťahov. Filmové hľadisko ponúka len kameramanské cvičenie ladené do rôzne oranžových odtieňov. Až na drobné výnimky interiérový dej, zobrazujúci najmä výrazy jednej tváre hovoriacej k druhej. Z tohto aspektu diela ma temer trojhodinový dialóg príliš nenadchol. Čo zaujalo, bol postupný vývoj obsiahnutý v 6 epizódach (zostrihaný pôvodne televízny 300 minútový seriál) z ďalších desiatich rokov života. Presvedčivo boli tiež stvárnené premeny výrazov tváre oboch manželov. Obaja hlavní predstavitelia vytvorili charakterové kreácie od lásky cez ľahostajnosť k nenávisti a zase k láske. ()
Jsem si plně vědom, že vzhledem k mému věku mi tento film není ani vzdáleně určen ( i když jsem ho spatřil rád). Přesto bych neřekl, že je to ten hlavní důvod, proč je nakonec mé hodnocení takové. Dialogy, děj, herecké výkony, proti nim nemám výhradu. O technických záležitostech nemůže být ani řeč, absence hudby (bohužel u Bergmana tradiční) sice vyvolává kýženou realističnost a opravdovost, ale u mě způsobuje zdlouhavost. V oficiálním textu distributora se píše, že Bergman vyjádřil vztah bez symbolů a metafor. S upřímným potěšením ( nebo hrůzou?) zjišťuji, že to je to, čeho si na režisérovi cením nejvíc a co mě na jeho filmech baví. ()
Je to fascinující, jak lze vnímat tento film. Něco úplně jiného jsem vnímala jako svobodná žena, žijící krátce v manželství a něco zcela jiného vidím teď. Film odhaluje jedno velice choulostivé téma a sice že člověk není čistě monogamní tvor, že potřebuje k životu více než jeden uzavřený vztah. Navzdory všem konvencím, předsudkům a učení katolické církve. Ukazuje, co všechno je pod povrchem navenek šťastného manželství. Je tu fáze běžného manželského života se svou jistoou a každodenností, potom první fáze rozchodu - přiznání nevěry, doba vyřizování, majetkového vypořádání, kdy jsou ještě příliš zjitřené city a vyzrálá fáze, kdy má každý z nich nového partnera, jsou schopni být zase spolu, těží ze vzájemných zkušeností a je jim spolu dobře. Věc, která se nikde nevyučuje - vztaahy, schopnost je nnavázat a udržet. Učímese jen ze svého okolí a ze svých vlastních chyb. scénář: Ingmar Bergman , kamera: Sven Nykvist, v obsazení chybí Peter (Jan Malmsjö), Lena Bergman, Ingmar Bergman ... ()
Zcela nečekaně můj emocionálně nejsilnější divácký zážitek za poslední dva nebo tři roky. Pokud člověk už v dosavadním životě zažil něco aspoň trochu podobného a nitky filmu se mu začnou napojovat na vlastní vzpomínky, je především sekvence manželovy zpovědi a odchodu doslova až fyzicky nepříjemná - a to tak, že velmi. První Bergmanův film, který mi připadá opravdu hluboký - a zároveň asi jeden s nejhlubších filmů vůbec. Divadelní mi kupodivu nepřišel - snad stavbou scén, ale jinak funguje na úplně jiných principech. ()
Scény z manželského života sú dôkladnou terapeutickou analýzou partnerského života. Trochu iný Bergman (taký, ktorého mám radšej) - opúšťa lyrickosť, čiernobielosť, sofistikovanosť a tentokrát dáva viac realistickejšie repliky v podobe hustého dialógu. Príbeh je utkaný jednoducho a tlmočí strasti spolužitia jednej závislej manželky a pohodlne milujúceho manžela. Obe postavy majú spoločné asi toľko, že sú obe jednosmerne zahladené do Johana a jediné, čo ich obmedzuje sú oni sami. Počas trojhodinového rozhovoru som konečne pocítila Bergmanovo kúzlo, škoda, že to na mňa nefunguje aj v ostatných jeho veľdielach. ()
Dlouhé komorní scény, ve kterých se toho neděje moc, ale řečeno je úplně všechno. Žádný jiný film nezachytil psychická pekla vztahu mezi mužem a ženou tak nekompromisně jako tenhle. Bergmanův mrazivý scénář "ze života" je vybroušený do posledního dialogu a není těžké se s ním ztotožnit. Tři hodiny jsem žasl nad tím, jak moc je to všechno skutečné. Až se příště setkám s tímto filmem, bude to director's cut. ()
"Sometimes it grieves me that I've never loved anyone. I don't think I've ever been loved either. That distresses me." Z mého pohledu asi nejlepší Bergman. Snímek mi sice z počátku přišel poměrně odtažitý... a při vědomí jakou má délku a rovněž že se po 95% filmového času točí jen (a pouze!) kolem dvou postav jsem to s ním neviděl moc růžově. Ovšem nemohl jsem mu upřít jistou fascinaci těma dvěma lidmi, jež mě k snímku stále poutala. S postupujícím časem jsem jejich vztahu začal stále více propadat a třetí hodinu už jsem jen uhranutě sledoval koncert emocí. Hodně nebezpečný film... hlavně se nepoznat ;-) ()
Související novinky
Severská filmová nadílka na přehlídce Scandi
Přehlídka současných severských filmů Scandi vstoupí do čtvrtého ročníku ve velkém stylu. Nabídne divákům tři dánské premiéry, retrospektivu špičkových dánských režisérů Tobiase Lindholma a Michaela… (více)
"Řeknu ti něco banálního. Jsme citoví analfabeti. Víme všechno o těle, o zemědělství v Pretorii a že čtverec nad přeponou = součet čtverců nad odvěsnami. Ale o duši jsme se nenaučil nic. Sami o sobě a o ostatních lidech nevíme naprosto nic." Scény z mannželského života jsou první film, který bez výhrad odpovídá mým fantaziím, které jsem si o tvorbě I. Bergmana vysnil jestě když jsem sledoval filmy W. Allena. Téměř tříhodinový film, ve kterém se neděje nic jiného než to, že spolu stále dokola mluví jeden muž s jednou ženou a který přesto ani na chvíli nenudí. Kdo toto dokáže natočit neměl by točit už nic jiného. ___ Je to také přesně ten druh filmu, ke kterému je velmi obtížné napsat komentář, protože každý komentář k ději vypovídá spíše neco o pisateli než o samotném filmu - pisatel si vybere vždy to co ho nejvíce oslovuje. Film je totiž neuvěřitelně komplexní a je v něm řečeno a vykonáno téměř vše co si lze představit že řečeno nebo vykonáno mohlo být. V tom právě spočívá síla kombinace dlouhé stopáže a úplného minima postav. ___ Většina lidí vnímá Scény jako cynický pohled na manželství. Zajímavé je to, že film evidentně věří na jednu velkou lásku. Není tedy cynický v tom smyslu, žeby tvrdil, že neexistuje velká láska na celý život. Jinak ale není vůbec optimistický. Nejen že nevěří na to, že jednou někoho potkáme a všechny problémy se rozplynou. Navíc taky nenese žádné poselství ve smyslu "když si budeme více povídat bude vše dobré". Film ve skutečnosti říká nejspíše to že VŽDY BUDEME NĚKOHO MILOVAT A ŽE VZTAH K TOMUTO ČLOVĚKU PRO NÁS BUDE VŽDY ZÁSADNÍM ZPŮSOBEM NEUSPOKOJIVÝ. Takové poselství vlastně otevírá cestu k úvaze, která říká, že si člověk v životě vždy volí pouze mezi neuspokojivým vztahem a samotou. To je jasně ukazuje při četbě scénáře k televizní sérii, kde je zřejmé, že Peter a Katarina (hádající se pár z první scény, který ve filmu působí jako karikatura) se doopravdy milují, že jeden druhému rozumí hlouběji něž kdo jiný a přesto že se nenávidí. Opilá Katarina ve scénáři říká Marianne po snad nejbrutálnější manželské filmové hádce všech dob: "Svěřím se ti s něčím co mě samotnou udivuje. Bez ohledu na všechno cítím k Peterovi beznadějnou lásku. Myslím, že chápu jeho strach, prázdnotu, odpor a paniku. A cítím, že on se nějakým zvláštním způsobem dozvěděl něco o mně, co nikdo jiný netuší." Proto nelze nad filmem mávnout rukou s tím, že kdyby se postavy doopravdy milovaly nic zlého by se jim nestalo. ___ Zbožňuju když se Liv Ulmann v detailu zamilovaně a oddaně dívá z blízka do tváře svého muže a velmi rychle přitom pohybuje očima z jedné strany na druhou. ___ 1/ Nevinnost a panika: První povídka představuje naprosto idylický vztah Marianne a Johanna, vztah dvou úspěšných příslušníků střední třídy: vědce z oblasti aplikované psychologie (!) a rozvodové právničky (!!). Jakkoliv se nabízí napsat "zdánlivě idylický vztah" nebylo by to přesné, protože zde funguje naprosto všechno - drobné něžnosti, škádlení se a dokonce otevřené rozhovory o sexuálních přáních. Oba jsou si vědomi toho, že ostatní páry sice mají problémy ale oni jsou něco jiného - "vyjímka, která potvrzuje pravidlo". Proto jsou vlastně postavy velmi sympatické a je možné se s němi odzačátku ztotožnit. Každý člověk si totiž představuje (obzvláště v romantických věcech), že on (a jeho partner/ka) jsou něco úplně jiného než ostatní. Marianne třeba mluví o tom, jak neobvykle dobře jsou schopni s Johanem jako manželé komunikovat" "Vezmi si třeba nás dva. Všechno spolu probereme a okamžitě si rozumíme. Mluvíme společným jazykem. Proto je nám spolu tak dobře." Nakonec se samozřejmě ukáže že právě v komunikaci o opravdu zásadních věcech naprosto selhávaji a právě proto při druhém shlédnutí působí první vcelku příjemná povídka obzvláště znepokojivě. Nejpůsobivější je samotný konec scény v kuchyni, kdy je divák doslova ukolíbán něžností a opravdovostí vztahu obou postav. Jak se ukáže dál, jde zde ovšem o pouhé automatizované něžnosti působící ze setrvačnosti. ___ 2/ Umění zahrát všechno do autu: Druhá povídka představuje v hrubých obrysech první drobné problémy. Marianne trpí pocitem svázanosti a ztráty spontaneity, dusí se protože žije přesně nalinkovaný život. Johan před Mariane tají své básnické pokusy, ani jeden z nich se nezvládl odpoutat od rodičů. Mariane ve své praxi pracuje s klientkou, která je jí nejdříve velmi nesympatická - nejspíš právě proto, že nakonec vyjadřuje její vlastní vytěsněné pocity. Kličová pasáž je právě ta, kdy se Marianne chce klientky zeptat, zda láska není právě tolik co ony "jiné hodnoty" které klientka od lásky odlišuje: "kamarádství, věrnost, něha, přátelství, pohoda a bezpečí". Nezeptá se, protože se otázky zalekne. Navíc se dovídáme o až příliš obvyklých potížích ve sféře sexuálního života, o bludném kruhu frustrací, který vzniká vždy kvůli platnosti banální pravdy která říká, že muž vstupuje do oblastí citů skrze oblast sexuality, kdežto žena vstupuje do sféry sexuality skrze sféru emocí (tedy přesně naopak). ___ 3/ Paula: Ve třetí povídce Johan opouští Marianne a celý segmant je emocionálně náročný až do té míry, že se o něm vůbec těžko píše. Téměř každá replika divákovi způsobuje doslova fyzické utrpení a každá by si zasloužila citaci. Film výborně popisuje všechny procesy, které se v takové situaci dějí - neustálé změny potřeb být blízko a odtáhnout se, projekce soudů o sobě do druhého ("To jsi dopadl"; "Chudáčku."), přeskakování od emocionálního prožíváni k řešení banálních praktických otázek (*"Kam ti mám nechat posílat poštu?") atd. Člověka skoro až mrzí, že třetí povídku není samostatným krátkým filmem na který by se podívali i ti, které tříhodinový film odrazuje. ___ 4/ Slzavé údolí: Čtvrtá povídka vypráví o setkání po půl roce a znovu je psychologicky věrohodná, protože je zřejmé, že opuštěná Marianne je v procesu rozchodu evidentně dál než Johan. Nemá problém připustit si přitažlivé síly ("Jsem s tebou tak svázaná. Nevím, čím to je. Třeba jsem zvrhlá masochistka nebo... Třeba jsem věrný typ, který se zamiluje jednou za život. Já nevím. Je to hrozně těžké. Nechci žít s nikým jiným než s tebou. Jiní muži mě nudí") a přesto ví že s ním nechce být, působí mnohem smířeněji a opravdu krizi pochopila jako příležitost když si začala psát deník. Naopak Johan působí zmateně a jedná naprosto chaoticky. ___ 5/ Analfabeti: V páté povídce dokončují Johan a Marianna svůj rozchod. Velmi výrazný moment segmentu je ta část, kdy Johan Mariannu fyzicky napadne. Je to samozřejmě velmi ošklivá a zenpokojující scéna, ale zvláštní je, že obsahuje taky něco v kontextu vývoje příběhu velmi zdravého - možná dokonce léčivého nebo hojíveho. Jakoby teprve v ten okamžik byla překonána původní lhostejnost. Psychologická analýza je opět brilantní a člověk má pocit určité dokonalosti - k tématu rozpadu vztahu vlastně není co dodat. ___ 6/ Uprostřed noci v temném domě: Poslední část se odehrává o deset let později. V téhle části jsem si uvědomil jak hrozné věci nechává Bergman Johana celý film říkat a že napsat takovou postavu vyžaduje od muže velikou pokoru. Obzvláště v poslední části lze vidět také to jak křečovitě se Bergman brání tomu, aby z Marianne udělal absolutně neneurotického nadčlověka. () (méně) (více)