Dopisy mrtvého

Na to, jaký má film renomé, mne hodně zklamal. Po omylem vypuštěných jaderných raketách (80. léta jsme skutečně všichni žili ve strachu před atomovou válkou, která mohla vypuknout kdykoliv a kdekoliv a na to téma vzniklo hodně nejen sovětských a amerických knih a filmů) žije lidstvo v bunkrech pod zemí. Někteří rezignovali, jiní se zbláznili, další chtějí založit nový druh lidstva, lidstva podzemního jako krtek, a kdo nesouhlasí, je zpátečník. Sledujeme příběh vědce,který tomu současnému neštěstí dopomohl, a nyní se snaží následky tak nějak zmírnit, i když to moc samozřejmě nejde. Stále věří v dobré lidstvo, které může jít vědecky a technologicky dál, aniž by tentokrát dalo průchod svým špatným vlastnostem. Proto se i snaží shromažďovat staré knihy, a ne je hned spálit. Když začne učit malou skupinku dětí, dosáhne to až biblických rozměrů (děti začnou jakoby psát novou "bibli"). Jsou tu slušné exteriéry i interiéry (až tedy na využití reálných záběrů z druhé světové války, které jsou pro tento případ poněkud mimo), dobrý nápad s vyráběním elektřiny šlapáním, ale přesto, že film má jen nějakých 85 minut, nudí neskutečně. Spousta zbytečných scén, kdy divák některé motivace ne vždy přesně chápe, spousta balastu a zbytečných proklamací a promluv, které sice zhruba osvětlí, co se stalo, ale spíše jde o přehlídku různých a nijak překvapivých názorů na věc, a pokud tento film někdo srovnává se Stalkerem, tak je to poněkud mimo. Protože ve Stalkeru nejsou ty scény zbytečné a samoúčelné, ale vážou se k jednomu tématu a rozvíjejí jej. Tady ty dialogy a monology kloužou po povrchu, nejdou do hloubky. Takže na rozdíl od Stalkera, kde potom má ten konec patřičnou sílu, tady jsem si řekl, no a co, vždyť šlo jen o jedu z možností, nic mi to nedává, nic to neřeší, nijak to neobohacuje. Prostě mi v tom na rozdíl od Tarkovského filmů chyběla ta duše. (25.01.2020)

Najlepšie vystihuje tento film jeden monológ z neho: „Ľudstvo bol tragický druh. Odsúdený možno už od začiatku. Náš zhubný a krásny osud bol vždy odhryznúť si viac než sme schopní prehltnúť, byť lepší, než príroda zamýšľala. Našli sme v sebe miesto pre súciť, aj keď bol v konflikte zo zákonom prežitia. Vždy sme cítili rešpekt sami k sebe, aj keď nám bol vždy pošľapávaný. Majstrovské stvorenia, chápajúce svoju zbytočnosť a krehkosť. Našli sme v sebe schopnosť milovať. Oh Bože, bolo to tak ťažké! Neúprosný čas zapôsobil, že naše telá, myšlienky a zmysly upadali. Ale človek naďalej miloval. A láska vytvorila umenie, umenie, ktoré odráža našu neúprosnú túžbu po dokonalosti, našu nesmiernu beznádej a náš nekonečný zdesený plač, skučanie zničene mysliacich stvorení v studenej a apatickej vesmírnej púšti. V tejto miestnosti, mnoho nenávistných slov bolo vyslovených proti ľudstvu, opovržlivých a pohŕdavých. Ale nechcem ho zatratiť. Toto chcem povedať: Miloval som ľudstvo. Milujem ho ešte viacej teraz, keď už neexistuje. Milujem ho pre svoj tragický osud. A chcem vám povedať, kolegovia, chcem povedať, že vás milujem“. (07.07.2010)

Za čo sa tento nezvyčajný apokalyptický snímok vôbec nemusí hanbiť, sú výprava a dekorácie ( spomeniem ešte trikovo ´´kúzelne´´ zobrazenú atómovú skazu neznámeho mesta ). Jedným slovom geniálne. Rovnako sa podarilo navodiť stiesnenú a bezútešnú atmosféru, ale film je rozprávaný príliš pomaly a komorne, čo v konečnom dôsledku protirečí s dokonalou vizuálnou stránkou. Dielo nieje pre bežného konzumenta. (24.02.2013)

Filmy o tom, jak by vypadal svět po jaderné válce, to bylo vždycky moje. Ať už britská Threads nebo americký Den poté. Deprese, bezvýchodnost, totální apokalypsa. Zničený svět a v něm lidé, kteří se zoufale snaží přežít. Když tyhle (i s mrtvým mužem tři) filmy srovnáte, každý má něco do sebe. Threads jsou trochu televizní, ale zase jdou dobře po faktech a statistikách a nebojí se ukázat i dost ošklivé věci. Den poté je vyměklejší a jak je v USA zvykem, i víc příběhový. Sovětský film je určitě ze všech tří nejpůsobivější a má nejsilnější atmosféru. Dost mi uvízly obrazy zkázy, kdy se zničeným městem plouží postavy v kabátech a maskách, jež je chrání před spadem, a hledají něco k jídlu. Také podobně jako v Threads, i tady je zobrazena státní moc jako nelítostná. Pekelné jsou scény, kdy vojáci střílí do lidí, co jsou venku při zákazu vycházení, nebo doktor, který bez emocí odepíše skupinu malých sirotků, protože podle předpisů mohou do centrálního krytu jen děti zdravé a s oběma rodiči. Prostě obraz, scény, oblečení, hudba... to všechno je perfektní a maximálně působivé. Co už je horší - a proč jsem šel s hodnocením na 4* (a pro hafo lidí si myslím, že to bude i níž) - film se dost vleče, je v něm šílené množství filozofických monologů o tom, jak jsou lidé nepoučitelní a taky centrální příběh není až tak moc silný. Podle mne, kdyby se tam tolik nekecalo, divák by si tyhle věci stejně domyslel a fungovalo by to líp. Nicméně celkově je to povedená záležitost a rozhodně bylo osvěžující vidět film z Ruska, protože to je zkrátka úplně jiný styl, než filmy z GB nebo USA. PS: už jsme to psal u Dnu poté.... teorie nukleární zimy byla mezitím vyvrácena (06.04.2013)

Atmosfericky bezchybný film připomínající legendární počin Stalker, (ať už v knižní, filmové či herní podobě) který přetavuje jednoduchý příběh v umělecké dílo. Pro mě byl příběh moc jednotvárný a fádní a vychutnával jsem si jen postapokalyptickyou atmosféru zdecimovaných a vylidněných měst, která byla zobrazena vskutku brilantně. (13.04.2010)