Jako v zrcadle

Bergmanův filmový vývoj je vlastně takovým neustále probíhajícím ponorem do hlubin psychologie postav, cesta z vnějšku dovnitř. Tam, kde v padesátých letech jeho postavy prožívaly dobrodružství, patálie i lásky, potulujíc se po všemožných i nemožných stezkách (Léto s Monikou, v určitém smyslu i Sedmá pečeť) či se přinejmenším toulaly po zákoutích vlastní minulosti (Lesní jahody), v letech šedesátých jsou vnější vlivy čím dál tím více osekávány, cesty blokovány a mezilidské vztahy ztrácejí na úbytě, protože postavy už prostě nejsou schopni vyjít sami ze sebe a tak je divák nucen vcházet do nich. Tento předěl skvěle symbolizuje právě Jako v zrcadle, v němž se v podstatě okolní dění (které je již tak regulované na jeden ostrov a rodinný kruh), přizpůsobuje čím dál tím více psyché hlavní hrdinky, mění svůj tvar podle jejích duševních pochodů a odráží tak (jako to pomyslné zrcadlo) chmury, strach a úzkosti. Bergman své postavy (potažmo sám sebe) vlastně obrací naruby – jejich vnitřkem zakrývá veškeré okolní dění – a postupem času jejich neurózy zahalují oblohu i slunce. To je druhá specifičnost vývoje tohoto tvůrce – ze světla, ve kterém se občas míhaly stíny, se dostáváme do scenérie, kde jsou stíny obsazeny do hlavních rolí. Avšak o co je větší tma, o to zpravidla silněji vnímáme i malé záblesky světla. Jakkoliv je Karin ve svém šílenství pohazována a tříštěna, střepy jejího duševního zdraví nejsou přesto zcela poztráceny a my máme možnost doufat ve scelení. Je zde ještě cítit víra v to, že po dlouhé noci přijde i ráno, i když je to nepravděpodobné. Je příjemné, že si člověk ze snímku neodnáší jen a pouze bezvýchodnost, jako například v později natočené Hodině vlků nebo Obřadu, ale je mu dán také vzácný kousek naděje. (30.09.2017)

"Jako v zrcadle" není Bergmanův nejdokonalejší film - obsahuje ale jednu z nejdokonalejších scén v jeho filmografii. Čtveřice hrdinů rozehrává vyrovnaný set vzájemných smečů - citově vyprahlý otec versus jeho děti okradené o rodičovské teplo; pak otec jako autor, toporný řemeslník, zostuzený živelnou kreativitou svého vlastního syna; pak syn rozervaný mezi (homosexuálními?) sklony a nepochopitelnou, zvrhlou náklonností své sestry; manžel zoufale bojující o záchranu své milované ženy; a nakonec žena, jejíž psychika se kousek po kousku definitivně rozpadá. Vše šlape jako perfektně promazaný stroj, většinu času sledujeme prostě špičkovou řemeslnou práci člověka, který svými scénáři dýchá - na to ale přijde závěrečná scéna zjevení a já pokaždé dostanu strašlivou husí kůži, která se mi ve vlnách vrací ještě hodinu po závěrečném, tichém, prvním skutečném rozhovoru otce se synem. Pak se mi někdy v noci zdají černí pavouci se studeným pohledem a zpod tapety se ozývá šepot ... (30.09.2012)

Dievčina menom Karin potrebuje ústavnú starostlivosť a predsa je doma. Otecko intelektuál sa trápi jej stavom a píše knižku. Dokonca odíde na tvorivý pobyt do Švajčiarska (odkiaľ sa na začiatku filmu vracia), čím dáva jasne najavo, kto je pre neho najdôležitejší. On sám. Manžel Kariny je lekár, no utrápenej duši pomôcť nevie. Brat by sestre pomohol, ale bojuje s vlastnými ťažkosťami. Problémy intelektuálov a lekárov, ich potomkov v typicky pochmúrnom bergmanovskom ladení. Bez východiska. Teda ak za východisko nepovažujete permanentnú ústavnú starostlivosť o mladého, fyzicky zdravého človeka. (06.07.2020)

Bergmanův styl vyprávění je mi bllízký. Zde je zrcadlo nastaveno na jednu poklidně vyhlížející rodinu. Otec, jeho syn a dcera, její manžel, odříznuti od civilizace, uzavřeni do svého světa na ostrově. Znánlivě banání činnosti a rozhovory postupně odhalují vztahy, zranění i napětí mezi čtveřicí. Zaměřeno je hlavně na Karin, která trpí psychickou poruchou, ale afektivní jednání a náhlá změna nálad je patrná i u otce a bratra. Nemocná je obklopená třemi milujícími muži, každý z nich může být jistou oporou, ale stejnou měrou může být z její strany ohrožen. Deresivní nálada a vnitřní nejistota je podtržena vypracovanou kamerou, která si hraje se světlem a stíny. Challenge Tour 2015: 30 dní se světovou kinematografií (03.04.2015)

Príliš komorné aj na Bergmana. Štúdia jednej šialenej a osamotenej duše takmer bez deja. Ako materiál pre rozbor na nejakej filmovej škole dokonalé, ako program pre príjemne strávený večer odpudzujúce. Inak fajn, len tomu chýbala výraznejšia záverečná pointa, prípadne katarzia. Vízia boha hlavnej hrdinky ako pointa mi nepripadala dostatočne nosná. Film má ale krásnu temnú atmosféru. VIDENÉ ZNOVA: Tento a aj mnohé ďalšie bergmanovky si vyžadujú viaceré zhliadnutia a aj emocionálne dozrievanie diváka. Iba potom dokáže oceniť to, čo som na prvý krát kritizoval. (10.12.2009)