Mlčení

Bergman se tentokrát vyhnul náboženskému motivu. Jeho oblíbená smrt sice zůstala, ale zároveň nastolil téma nové: sexualitu. Převapivě vcelku otevřené scény, nejeden pohled na ženské ňadro. Ale jinak typický Bergman se vším všudy - komorní příběh dvou žen, sester, z nichž jedna je nemocná. Film vrcholí konfliktem právě obou hlavních hrdinek. (23.07.2009)

V poslednom čase som zastávala názor, že filmy bez slov len za plynutia myšlienok sú veľakrát pôsobivejšie, hoci teraz sa tohto tvrdenia musím vzdať aj keď výnimka potvrdzuje pravidlo :) Bergmanove pokusy navodiť psychologickú úroveň svojich snímkov, sú skvelé a neustále tápanie v ženskej mysli ešte lepšie, ale tento film takmer unikol mojej pozornosti. Milovníci "mlčanlivého dusna" však musia byť určite nadšení, ja som však zostala viac-menej sklamaná. Bergmana som si obľúbila (konečne niekto pochopil, aká je ženská duša nevyspytateľná a vyžaduje si aspoň minimálnu pozornosť:), ale táto snímka ma nechala chladnou a nezachráni to ani ústredný motív zničených sestier umárajúcich sa vo svojej ťaživej osamelosti, ktorý by diváka v ich žiali najradšej utopil tiež. Prvé sklamanie od Bergmana. (01.08.2008)

Depresia, nenávisť, vášeň, hnev, sexualita. Toto rukopisom zabalené maestro kombo funguje hlboko pod kožou a i keď sa film zdá byť v niektorých pasážach nudný, bez nich a bez toho mlčania by postrádal samotný efekt nešpecifikovaného (ťažkého) pocitu. Akoby neexistovala pomocná ruka ani medzi blízkymi. K tomu fajnové čiernobiele obrazy, moja obľúbená Ingrid Thulin a skvelé temné mimické gestikulácie. Rovnako "zle" som sa cítil ako pri pozeraní Requiem for a Dream. A jediným čiastočným "vyslobodením" je záverečný nádych čerstvého dažďa z vlakového okna. (11.07.2013)

Zatímco v počátcích své tvorby pojímá Bergman vážná témata s větší lehkostí i humorem, kolem šedesátých let přitvrzuje. Jeho filmařina se stává vážnější, je zacílená na rozpory lidské duše. Domunují vztahy převážně ve zvrácených polohách (Jako v zrcadle, Hosté večeře Páně, Náruživost ...) Mlčení se odehrává v uzavřeném prostoru s minimem postav i děje. Není jednoduché proniknout pod slupku mlčení, hodně věcí zůstává nevyřčeno. Neznáme důvod ani místo pobytu, útržkovitá komunikace mezi oběma sestrami odhaluje jejich rozdíllnost a odcizení. Mlčení rozhodně není kousek pro romantický večer při svíčkách, vyžaduje velkou pozornost i životní zkušenosti a nedá se obsáhnout na první zhlédnutí. (18.09.2015)

Velmi zvláštní, myšlenkově více než výživný a na první pohled odtažitý film, ve kterém je ale pod povrchem spousta emocí. Stojí na tísnivé, dusné a rozpálené letní atmosféře (napomáhá tomu také výborný zvuk), nebojí se odvážnějších scén, které bych já osobně u Bergmana moc nečekal, ale hlavními opěrnými body jsou herecké výkony obou hlavních představitelek. Na jedné straně stojí Ester, nemocná (fyzicky i duševně), sexuálně frustrovaná (a po podrobnostech sestřina intimního života lačnící) intelektuálka obklopená lahvemi alkoholu a zmítaná záchvaty. A na té druhé Anna, její protiklad, divoká a zneuznaná, mateřského citu víceméně oproštěná, na rozdíl od své sestry však neupoutaná na lůžko, naopak neustále vyrážející za milostnými dobrodružstvími jako by chtěla svoji sestru ještě více uvést do deprese a zničit ji. Jejich vzájemný vztah je velmi komplikovaný, plný závisti, odcizení, nevraživosti, skrývaných citů, tajemné minulosti, strachu, zoufalství, vyčítavých dialogů („Jdi už, dokud ti to svědomí dovolí!“) a lásky stejně jako nenávisti. Mezi nimi se ještě motá Annin syn Johan, který si nemá s kým a vlastně ani jak hrát, tak se jen tak bezcílně potlouká kolem a velmi touží po něžných dotycích své matky, která ho však odstrkuje (jejich vztah celkově není zrovna moc zdravý, už fakt, že potomek vidí svoji rodičku takřka neustále nahou nebo dokonce s jiným chlapem). Přestože sestry spolu s Johanem jako jediní ovládají švédštinu, paradoxně si nerozumí, od komunikace tu jsou hotelový sluha (používá neznámou řeč) a číšník (nemluví vůbec), stejný jazyk tedy není hlavním hrdinům nic moc platný („Je krásné, že si nerozumíme.“). Vůbec celé to místo je zvláštní a v divákovi vyvolává řadu otázek, třeba o jakou zemi jde (podivné město Timoka, noviny psané v neexistujícím jazyce a do toho komedianti z Madridu) či v jaké době se odehrává (válečný stav, ale těžko si děj časově přiřazovat třeba k II. světové válce). Vše postupně spěje k nevyhnutelnému konci a jako určité vysvobození přichází déšť. Celkově silné 4*, ale nutno podotknout, že jde o docela náročný film, který jistě není pro každého. (28.02.2014)