Noc klavíristy

Normalizační velmi poklidný kriminální příběh překvapeně s dobře napsaným scénářem. Děj se rozvíjí pomalu, a však plynule. Ke zločinu dojde poměrně až za delší dobu, ale alespoň dopodrobna víme proč. Příběh neobvykle nesleduje vyšetřovatele, ale počínání samotného pachatele a jakéhosi pianistu z restaurace, který začne na vlastní pěst pátrat po okolnostech zločinu. Film je tak hlavně o nich. Bohužel je tu také absence alespoň špetky napětí. Svou nenáročností je tak snímek spíše odpočinkového rázu. (14.03.2015)

Na tomto filmu vlastně nacházím vše, co mám na československém filmovém dramatu obecně rád... dobrý příběh s napětím i atmosférou, v pozadí společenský obraz doby, propracovaná psychologie hlavních postav, vynikající herci a nechybí ani působivá hudba, kterou tentokrát složil Karel Svoboda. Viděl jsem ho několikrát a ani jednou mě nezklamal, byť s odstupem času drobné nedostatky či místy ne zcela naplno využitý potenciál (který nejspíš může pramenit z doby vzniku?) postřehnout lze a po 5ti letech od prvního zhlédnutí mu tu původní slabší pátou hvězdičku odebírám. Přesto nadále Noc klavíristy považuji za zdařilý snímek, v němž nad kriminální zápletkou dominuje psychologické drama dvou mužů, kde protipól k podvodníkovi dohnanému vydíráním k radikálnímu činu tvoří zajímavá postava osamělého „prvorepublikového“ klavíristy, zcela nehodného do aktuální doby, který se proti všem zvyklostem pouští do napínavého pátrání na vlastní pěst. Jindřich Polák přispěl do kriminálního žánru po westernové Smrti v sedle a akční Hře bez pravidel s odstupem další dekády už minimálně potřetí a opět trochu jinak... komorněji, ale působivě. Režimem často omezovaný Václav Voska dal do svého noblesního výkonu i velký kus samého sebe, Otakar Brousek ztvárnil naprosto přesně hroutícího se muže s nejistou proměnou na rafinovaného zločince a pokud se divák soustředí zejména na výkony těchto dvou výrazných herců, je díky nim a Svobodově hudbě s krásným klavirním sólem Noc klavíristy pěkným dramatickým zážitkem. [85%] (10.01.2022)

Socialistickou budovatelskou pospolitost padesátých let nahradila postupně privatizace tohoto monopolu – vše pod zocelující rudou vlajkou. Zatímco ta první odrážela válečnou zkušenost a jako taková byla srozumitelná a pochopitelná, byť její ideologizovaný umělecký obraz, založený sociálněrealistickou estetikou, dosud působí úsměvně, kouzlem nechtěného (a v druhé řadě děsí), druhý model, přežívající do současnosti, v níž se prolnul s tzv. politickou nadstavbou, působí mdle jako kdejaký pohled do denního tisku. Vleklá expozice tohoto všeobecného přiživování, otevírající film, byť završená zločinem, o nějž mu jde především, tedy zákonitě nudí a zoufalé herecké výkony normalizačních atrap těmi stojatými vodami nepohnou. Vše se promění, až když se objeví (při vší úctě k Brouskovi) Voska a Medřická. S Voskou, byť spoutaným koktavým scénářem, totiž promlouvá i jiný jazyk, než jakým vládnou předešlí účastníci (nebo spíše: jaký jim vládne), a to nejen jazyk odcházející kulturně vzdělané generace, ale i hudba, byť jí se zde trestuhodně nedostává příliš prostoru. Tehdy se pomalu začíná rodit i drama a kdo neusnul, se může začít dívat. (04.03.2017)

Tohle není typický Polák ani jeho styl, řekl bych, že šlo spíš o film na zakázku od komoušů. Že hlavní byl původně skutečně příběh pianisty, a ne ředitele bytového stavebního družstva. Pak to celé včetně záběrů dává jistý smysl. Ale i tak si s tím poradil vcelku zručně, herci mu dobře hrají, stará Praha má své kouzlo... (11.07.2011)

Tahle normalizační detektivka mně utkvěla v paměti už při premiéře. Nejen kvůli Václavu Voskovi, šarmantnímu herci a člověku, který mimo jiné u klavíru nepotřeboval dubléra. --- Zajímalo by mě, jak je dnešní mladá generace schopná vnímat a cítit tehdejší poměry, které v příběhu hrají zásadní roli. Detektivka jako taková je to spíše standardní, ale slušně promyšlená, všechno sedí. (06.02.2011)