Šepoty a výkřiky

Jednoduchá myšlenka v enormně účinném a palčivém podání, jak to uměl opravdu jen Bergman. Retrospektivní forma umocňuje psychologický náčrt postav a brilantní herečky skoro nepotřebují mluvit, aby nám sdělily výchozí myšlenky nebo symbolickou hodnotu scény. Vzhledem k dopředu odhadnutelné pointě, o níž vypovídá v podstatě celý film, nelze řadit Šepoty a výkřiky na vrchol režisérovy obsáhlé tvorby, ale v neomezeném vyjadřovacím světě kinematografie si stále zaslouží své výsadní a důležité postavení... (17.02.2016)

Tak nevim, Sedma pecet byla paradni, Sepoty a vykriky me uplne minuly. Vyvolavalo to ve me pocity, vyjit ven na ulici a prostrelit si hlavu. Dlouhe tahle zabery na zenu, ktera nepromluvi, ale jenom svoji mimikou stvarnuje postavu, sice dokazuje hercovo skutecny um, ovsem me to absolutne nic nerikalo. Byt nucen podivat se na to jeste jednou, by pro me bylo jiste utrpenim, to bych radeji jezdil na kole bez sedacky. (26.07.2008)

Tu sa tiež Bergman nezaprel, vo filme je plno výčitiek, spomienok na minulosť aj psychologického snímania postáv. Ale postavy sa často chovali nezmyselne a bez života, bez iskry, že ma to až unavovalo a asi v dvoch prípadoch aj rozčuľovalo. Je tu znázornené zúfalstvo, bezmocnosť pomôcť milovanému človeku aj keď tá osoba zomrie a už ju nič nebolí, začne bolesť u tých najbližších a tie všetky emócie vie Bergman užasne zachytiť na filmové plátno, ale u neho je to už len štandard. Vo filme nebola skoro vobec hudba a v niektorých scénach sa veľmi pýtala a naozaj tu dosť chýbala. Tu pán režisér išiel až do krajnosti, chcel šokovať a to sa mu v dvoch prípadoch aj podarilo. (26.07.2015)

Psychologický horror v podání Ingmara Bergmana! Geniální formální stránka: práce s barvami a kompozicí, jediná dominantní barva je všudypřítomná červená, dokonce i zatmívačky jsou dělány do červené; práce s kamerou a zvukem mimo rám opravdu využívá horrorové postupy. Tato formální stránka mistrně vede diváka k mnohým interpretacím toho, co se na plátně odehrává, což by samo o sobě byl úžasný počin. Co je ale opravdu odzbrojující je to, že vše směřuje k naprosto nejednoznačnému celku, a forma nás téměř svádí na scestí jednoznačné (byť hluboké) typizace postav, přitom však vztahy mezi čtyřmi hrdinkami ke konci připomínají spíše mystérium skoro jako ze současné asijské produkce. A ta poslední scéna: poté co se ve filmu asi dvakrát objeví na scéně zelená barva (váza, či mísa s hrozny) a jinak je vše hnědočernobílé (+ ona červená samozřejmě), přichází reminiscence ze zahrady, jsme katapultováni ze stísněného interiéru do idylického prostředí, které je však v kontextu závěrečných událostí tím nejkrutějším dovětkem... (15.04.2007)

Oblíbená Bergmanova kategorie odcizení, obrat, odmítání a vzájemné doteky v nejryzejší a nejtrýznivější podobě. Jeden z nejkrutějších filmů co vůbec vznikly, až esence osamění a strachu, které ochromují skoro všechny postavy, ale nejvíce umírající Agnes, pro níž je jediný náznak citu posvátným okamžikem. Nejděsivější však je, že když k němu v nádherné poslední scéně dojde, nejedná se o žádnou lidskot spíše naopak o projev nelidského světa, jenž je výtvorem lidské přetvářky a egotismu. I přes velmi silnou výpověď mi na snímku vadí některé příliš efektní scény (odpudivá záležitost se střepem) i notná vykonstruovanost až tezovitost postav dvou zdravých sester, které ani nepřipomínají lidské bytosti a celkové soustředění na bytostné Bergmanovo téma, které nenabízí nějaký výraznější posun a vlastně se jeví skoro průzračně. Výborná je Harriet Andersson, jež bezkonkurenčně trpí a navazuje na svůj obdobně útrpný výkon v Jako v zrcadle. (20.10.2007)