Jenni

Motto: "A když Beránek rozlomil pečeť sedmou, nastalo na nebi mlčení téměř na půl hodiny." Se Sedmou pečetí, natočené podle Bergmanovy hry Malba na dřevě (Trämaalning), se mi podařil kousek stejný jako rytíři Blockovi. Byl to vůbec první Bergman, jehož jsem měl čest spatřit, prošel jsem dlouhou cestu a nakonec zjistil, že právě tenhle je ten nejlepší. Block hledá Boha, kterého se lze dotknout smysly. Jak takového ale najít? "Co ti, kdo nechtějí ani nemohou věřit?" Rytíř je "zablockován". Měl ženu, kterou snad mohl milovat, ale bylo mu to k ničemu. Vydal se na pouť a neznamenalo to nic. A teď už se vrací cestou poslední. Snad by mu aspoň smrt, která se mu postavila tváří v tvář, aby s ním hrála šach, mohla otevřít oči... Poprvé mi rytířovo zoufání přišlo banální, když ho však přiložíš k dalším dílům Bergmanem vytvářené mozaiky, vyjde ti Bergman sám. A až ti vyjde, něco se stane. Sedmá pečeť není jen příběhem mlčícího Boha, ale též člověka, který ho bezúspěšně hledá. A bezúspěšný hledatel by mohl být pouze zkratkou pro jakéhokoli moderního člověka (považ, jak je Block moderní!), který se ztratil sám sobě. Nad všemi nezapomenutelnymi obrazy (dravec v oblacích a sborové "Dies irae, dies illa", lenošení u moře, šach, nanejvýš výmluvný muž, Panna Marie s Jezulátkem, zpovědnice, malby, divadelní představení, průvod flagelantů, podřezání stromu a dialogy předtím, útěk lesem, čtení Bible na hradě a odpověď, že tam nikdo nebyl) ční vysoce obraz jeden jediný, kterým Bergman nabízí odpověď. Je to "palouk s lesními jahodami" plný "hostů večeře Páně", jenž dává smysl temnotě kolem: "Tuhle chvíli si budu pamatovat. To ticho, ten soumrak, mísu s jahodami, misku mléka. Vaše tváře ve večerním světle. (...) Ponesu svou vzpomínku v obou rukou jemně, jako misku s čerstvým mlékem. Bude to pro mě znamení velkého dostatku." Právě v této chvíli byl přítomen Bůh, kterého rytíř hledal. A chceš-li o tom pochybovat, pomni, že kejklíři Jo(se)f a M(ar)ia se svým synkem jsou sami Svatou rodinou. Syn se sice jmenuje Mikael, ale to je přece ten, kdo v Apokalypse přemůže Satana. Dokonáno jest! Asociace: Lesní jahody, Večer kejklířů

Motto: "Ei Blot Til Lyst." Kdo by se nadál, že po Ze života loutek natočí Bergman svůj nejhezčí film. Jenomže to jsme asi měli poslouchat Izáka Borga, který v Lesních jahodách řekl: "Pokud si dělám starosti nebo se trápím během dne, pokaždé se uklidním vzpomínkami z dětství." Bergman prý měl na mládí vcelku pozitivní vzpomínky, a to i přes despotického taťku, jehož pro filmové zabití raději rozdělil na dva. Bergmanovy filmy byly ostatně vždycky plné dualismu - smrt a život, realita a fantazie, skutečnost a sny, muži a ženy, Vogler a Vergerus, rozum a cit, Bůh Otec a Bůh Syn, spravedlnost a milosrdenství, Abraham a Izák, kat a oběť, doba moderní a zašlá, velký a malý svět, technika a umění, pravda a vyšší pravda umělecká, divák a herec, Fanny a Alexandr. I ve filmu právě komentovaném, který se natáčel v Bergmanově rodné Uppsale, jsou představeny oba protipóly - "malý svět" ("maličký ostrůvek pořádku, péče a lásky", "svět dobrého jídla, mírného úsměvu, rozkvetlých ovocných stromů a valčíků") a velký svět tam velku, který je peklem a kde "byl umučen a zabit Ježíš Kristus". Oscar o tom sentimentálně řekne: "Venku je velký svět, a tu tam se našem malému světu na vteřinku podaří ten velký svět v sobě zobrazit, takže ho pak lépe pochopíme, nebo také dáme lidem, kteří sem přijdou, možnost, aby na chvilku na nelehký svět tam venku zapomněli." Umění má tedy dvě fukce - jednak je to zapomnění a odvrácení se, kterážto vlastnost je velice nebezpečná, neboť se rovná útěku ze světa, a jednak je to vyšší uvědomění, které Bergman ve Fanny a Alexandrovi oslavuje (umění tedy není jen pro potěšení, jak se píše na Alexandrově loutkovém divadle). Biskup nás jako reprezentant pravdy a velkého světa učí žít ve skutečnosti (zde se podobá postavě, kterou hraje Ullmannová v Náruživosti), jenomže jako jindy vyjde najevo, že to skutečnost tak úplně není, ale spíše jen její patologická představa. Alexandrovy lži a fantazie jsou oproti tomu pravdivější než pravda sama. On nebyl prodán do cirkusu a biskup patrně neumučil svou rodinu, avšak říct, že se to nestalo, je jenom hraním se slovy. A právěže fantazie otevírá oči pravdě. "Svět je peleš lotrovská a snáší se na něj noc. Než se nadějeme, nastane čas zlodějů a vrahů. Zlo přetrhá svá pouta a přežene se přes svět jako vzteklý pes. Všechny zasáhne otrava. Nikdo jí neunikne. Ani Helena Viktorie nebo Aurorka. Tak se stane. Proto buďme šťastní, když jsme šťastní." Asociace: Lesní jahody, Starý dům uprostřed Madridu

Motto: "Na takový případ nenarazíš ani jednou za deset let." Podle prof. S. Gottlieba bylo natočení "potenciálně extrémně hitchcockovského" filmu Nade vší pochybnost (Beyond a Reasonable Doubt) nabídnuto počátkem roku 1954 přímo Alfredu Hitchcockovi ('Unknown Hitchcock: the unrealized projects'). Mimochodem, Langův nízkorozpočtový snímek byl divácky úspěšný a jenom v USA získal na vstupenkách přes milion dolarů, téměř jako Velký zátah. (Hitchcockova volba, daleko nákladnější Nepravý muž s langovským Fondou, který přišel do kin takřka vzápětí, patřil po finanční stránce k omylům.) Zvláštní věc. Oba režiséři si jsou tak neuvěřitelně podobní a přece by vytvořili zcela odlišný film. A tak ač tu máme Joan Fontaine, jejíž herecký výkon v Mrtvé a živé pan Lang tolik obdivoval, potenciálně hitchcockovský snímek se stal čirým Langem. Jeho filmy nikdy nebudou "psychologickými", Lang se opravdu nezabývá prožitými traumaty postav. Proto tím posledním, koho trápí minulost hlavního hrdiny, je hlavní hrdina sám. Vždycky je to Hledání přítomného času; se všemi těmi komunikačními prostředky a médii: vedle nepřekonatelného polaroidu ("Můj otec vždy používal samovyvolávací fotoaparát a v něm nejsou negativy.") např. setkání pohledu snoubenců prostřednictvím TV kamery, což je vlastně variace scény ze Zatímco město spí. Martin Scorsese píše o posledních dvou hollywoodských filmech Fritze Langa: "je to jako byste sledovali laboratorní pokus". (Nezapomeňme, že ústřední hrdina je výslovně označen za "pokusného králíka" [a guinea pig].) A mě napadají slova Kitty ze Šarlatové ulice: Tohle bude mistrovské dílo. 'Nade vší pochybnost' se jistě musí vidět více než jednou, aby šlo ocenit jeho "skutečné umění". Při další projekci je navíc požitek sledovat počínání Toma Garretta a jeho výroby důkazů. Oba zvraty (autonehoda i prořeknutí) přitom zůstávají stejně působivými. Podruhé si navíc můžeme všimnout, že jim vždy předchází trestuhodné sebeuspokojení. První zvrat natočil Lang němě (s rozhlasovým pozadím), ale divák je už v garáži připraven, že se něco hrozivého stane (pouze hrdina nic netuší, ostatně v úvodu filmu neprozíravě řekl: "když budeme mít štěstí, dostaneš křeslo"). Hned v následné scéně v cele je pohoda hrdiny ještě evidentnější. "Nic s tím nenadělám. Ty taky ne, takže v pohodě." Při druhém zvratu (v kanceláři ředitele věznice) si dá bohorovně pusu na špacír. A přece ho Susan prosí, aby přestal. "Je po všem, buď vděčný." Jenže Garrett ji neposlouchá a mele si svou. Povšimněme si, že bezděky bere do ruky ředitelovo pero a přesně ve chvíli, kdy řekne "Emma", zasune ho zpátky do pouzdra. Což Lang zopakuje s guvernérem na témže místě při podepisování milosti. To Garrett se odsoudil, to on na sebe "nastražil důkaz, který povede k jeho zatčení, souzení a odsouzení". Oba nešťastní mužští spiklenci se opravdu provinili. Nikoli snad tím, že vyráběli důkazy a že Garrett hrál svou roli před ctihodným soudem (bojovali za zrušení trestu smrti a navíc obžalovaného nemůže nikdo kritizovat za to, že lže). Jejich vina spočívá v jejich sebeuspokojení a v tom, že "nebyli vděční". Všimni si rovněž tradiční Garrettovy odpovědi. On chce být opravdu "někdo, komu by šlo věřit, že je bezděčnou obětí okolností". Za každou cenu a přese všechno touží být kdekým. Poprvé: "Jak víš, že neměla [stejnou barvu vlasů]?" – "Její fotka byla všude v novinách." Podruhé: "Vážně ji našli tady? – "Ano. Bylo dost fotek v novinách." Potřetí: "Jak jsi věděl, že se jmenovala Emma?" – "Četl jsem to v novinách." Už dávno jsem se vzdal ambicí sestavit žebříček Langových filmů, po dalším a dalším zhlédnutí Langovy hollywoodské závěti si však říkám: jak by šlo natočit něco lepšího? A přitom "they could be pictures of anything" [mohly to být obrázky čehokoli].