Laurel a Hardy zdědili ostrov

Snad je škoda, že se úspěšná dvojice Laurel - Hardy během své kariéry neposunovala vpřed v odlišných druzích vyjadřovacích prostředků. Na druhou stranu svou jednoduchou klaunskou komikou bezpečně dosahují svého vytouženého výsledku prostého humoru, který sice bolí, ale neponižuje. Téma jejich posledního společného filmového výtvoru je slibné a vznešené ve své snaze o vyjádření názoru na fungování společnosti. Film se nebojí a vytrvale se pouští do rozpustilého hraní, ale jeho celistvost nepůsobí tím nejstabilnějším dojmem. Objevuje se kostrbatost, rozháranost i unáhlenost. V té konečné podobě je nesourodost znát a ubližuje sympatickému a upřímnému pokusu o jedinečné satirické dílo. Kritika přízemnosti a závisti lidí a macešského a kořistnického řízení státních útvarů předkládá své temné vize o budoucnosti smysluplného směřování lidské společnosti, pokud se nedokážeme odpoutat od své přízemnosti a agresivního egocentrismu. Stan Laurel a Oliver Hardy se pouští do absurdit byrokracie a neúměrné daňové zátěže, do úvah o svobodě a demokracii, hamižnosti a lidskosti. Jejich společné kroky pohánějí pudy, neschopnost, pohodlnost i upřímná prostota a hledání životního štěstí. Hlavní ženskou postavou je umíněná a emancipovaná zpěvačka Chérie Lamour (zajímavá Suzy Delair). Mezi zakladatele idealistického svobodného státu patří také ochotný muž bez národnosti Antoine (Max Elloy) a italský chronický černý pasažér Giovanni Copini (zajímavý Adriano Rimoldi). Z dalších rolí: šlechetný i neurvalý poručík námořnictva Jack Frazer (příjemný Luigi Tosi), či nenasytný násilník a líný buřič a sadista Alecto (Michael Dalmatoff). Je to zajímavé. leč nevyvážené filmové dílo. Hravé, snaživé, milé a zábavné. A o to jde. (12.11.2016)

Nic moc teda. Nevím, jestli mám tu stále stejnou mimiku a stále stejné vtipy oceňovat nebo spíš litovat toho, že se ve své komice neposunuli dál. Film je silně poplatný poválečnému období v Evropě, kdy se stíraly třídní rozdíly a budovalo se, až se divím, že tam nezakomponovali nějakou tu budovatelskou píseň. Točit to u nás, tak tam natuty je. (15.09.2018)

Poslední společný snímek Laurela a Hardyho Atol K je bezpochyby jejich nejlepším celovečerním filmem. Nejde zde ani tak o gagy, ty jsou spíše identifikujícími aluzemi na předešlá slavná léta (např. scéna s obědem a skrytým lupičem), jako spíše o sebereflexi stárnoucích komiků, jejíž největší silou je rozpouštění hranic mezi smíchem a smutkem. „Nelze dojít klidu,“ glosuje tento filmový epilog L & H snahu dvou věčných smolařů o Utopii, ztělesňující nejen ideální sociální stav, ale i filmové umění (to, že všechny ty pády a kopance musejí dojít svého konce). To, že se tímto filmem jen málokdo "pobaví" (přes několik dokonalých humorných motivů, z nichž např. vztah Laurela a humra považuji za skutečně královský), je toho důkazem. Film, jímž se zákonitě muselo skončit. Film, který přešel přes hranice slávy i zapomenutí. (05.10.2008)

Poslední film legendární dvojice, která již byla dávno za zenitem své úžasné kariéry a v éře poválečného barevného zvukového filmu o jejich služby v Hollywoodu již nikdo nestál. Přijali tedy nabídku z Evropy (původně se mělo točit filmů více) a začali točit zde. Jak je však patrné přímo z filmu, Stan Laurel byl již hodně nemocný (jeho strhané stařecké rysy mnohdy vyvolávají spíše lítost než veselí...) a celý film byl v podstatě velké fiasko...problémy s režiséry, se štábem (natáčelo se prý více než rok, přičemž své nejlepší filmy točili vždy jen několik týdnů)... Přesto se ve filmu najde spousta světlých momentů odkazujících k tomu, že Laurel a Hardy skutečně byli kdysi fenoménem. Zjevné jsou sociální a významové podtexty filmu - aluze k robinsonádám, k slavnému filosoficko-politickému traktátu Moreovy Utopie (1516), k levicovému hnutí a myšlenkám o beztřídní společnosti... Atoll K (alternativní název je právě Utopia) není aktuálním reliktem doby, je to spíše fosílie, kterou vyplavila na povrch snaho o velký comeback...ten se sice nepodařil, ale Laurel a Hardy odešli ze scény světového filmu se ctí... Nostalgicky smekám... (01.07.2008)

S Laurelem a Hardy jsem na tom byl vždycky tak, že kdyby před kamerou jen nehnutě stáli, minimálně do pěti minut se stejně začnu smát. Z filmu jde vidět, jak už jsou oba staří, nemyslel jsem si však, že byl natočen až tak pozdě, jak ve skutečnosti byl. Každopádně, první půlka filmu, vlastně do okamžiku, než L & H s kolegy vystoupí na ostrov, to jde, vtipů jak nasráno, smál jsem se i nahlas, protože jim to i v požehnaném věku stále jde. Pak to ale všechno spadne do sraček, po vtipu ani památky a začne to mít ne zcela povedený sociílně-kritický (a ještě jaksi prvoplánovitě, zkratkovitě a ploše) podtext. Jednoduš nic, řemu by se dalo zasmát. Škoda. Nutně totiž musí dojít k velkému zklamání, ke mně došlo. Dokoukával jsem to prakticky jen z jediného důvodu - ze zvědavosti, jestli ještě dojde k nějakému povedenému vtípku. Nedošlo. ty tři hvězdičky tak prakticky hlavně jen za tu první půlku. (10.11.2012)