Mank

David Fincher mi letos nadělil předčasný vánoční dárek v podobě stoprocentního cinefilního zážitku, díky němuž jsem se na dvě hodiny mohl zcela ocitnout v prostředí hollywoodské mašinérie a politické džungle na přelomu 30. a 40. let minulého století. Scénář Jacka Finchera se nese harmonicky jako báseň a vkládá postavám do úst tak živoucí promluvy, jaké jsem dlouho ve filmu neslyšel. Filmařina vysoustružená pro úzký okruh lidí, ale naprosto dechberoucí a natočená přímo od srdce! (27.12.2020)

V prvních minutách, ne-li vteřinách, mě ohromilo, jak Mank vypadá - doopravdy jako před 80 lety natočený, krásně zrestaurovaný film, který se letos dostal na Netflix (a bohužel ne do kin, kde by mu to TAK slušelo). A nejlepší na tom je, že mě to ohromení nepustilo do konce filmu, který je navíc skvělý i co do scénáře, herců (Gary Oldman je ještě lepší než si myslíte), hereček (kouzelné Amanda Seyfried a Lily Collins) a hudby (netypičtí, ale výborní Reznor a Ross). Jestli nebudete mít chuť si před Mankem pustit Občana Kanea, tak po Mankovi ano. A potom si nejspíš pustíte zase Manka. (04.12.2020)

Mank láká diváky především na to, že prostřednictvím titulní postavy scenáristy-alkoholika rozplétá klubko vlivů, jež ho vedly k napsání slavného Občana Kanea. Samotné psaní onoho scénáře však hraje v Mankovi až druhé nebo spíš třetí housle, přičemž k jeho natáčení vůbec nedojde, skvělý Tom Burke je v roli Orsona Wellese na plátně asi tři minuty celkem a historických faktů se Mank také příliš nedrží - třeba Wellesovu účast na tvorbě scénáře prezentuje v souladu s dávno vyvrácenými mýty. Ve skutečnosti se tudíž Mank věnuje obecně spíš fungování Hollywoodu ve 30. letech a během hospodářské krize a zhruba stejnou měrou pak vypovídá i o politické náladě téže doby a o aféře kolem voleb kalifornského guvernéra v roce 1934, což už pochopitelně tolik jako tahák na diváky nepůsobí. To ale není ten problém. Problém je, že nic z toho není zpracováno kdovíjak poutavě. Fincherově touze natočit film podle dlouho odkládaného scénáře jeho otce sice naprosto rozumím, leč bohužel jde o scénář plný nezajímavě napsaných a málo definovaných postav, které sice často pronášejí důvtipné a přesně mířené věty, ale co z toho, když si na plátně není ke komu vybudovat jakýkoli vztah. Druhá polovina navíc zásadně ztrácí tah a vyjma opilecké scény u maškarní večeře ani neobsahuje nic moc pozoruhodného. Třeba takový Ed Wood od Tima Burtona vznikal s podobným záměrem a dopadl mnohem lépe. K Občanu Kaneovi se Mank vztahuje i svou snahou o audiovizuální retro-formu, která je sice působivá, avšak nikoli důsledná (přeci jen se točilo na širokoúhlý digitál), komplikovanou vypravěčskou strukturou plnou flashbacků (mezi nimiž se místy dost zvláštně přeskakuje) a množstvím různých narážek (vizuální citace, zmínky např. o saních a o poupěti). Občana Kanea je proto rozhodně nutné vidět předem. Orientovat se v klíčových postavách tehdejší hollywoodské společnosti sice už tolik nutné naštěstí není, ale je to rozhodně výhoda. (13.12.2020)

K úplnému vychutnaniu treba mať aspoň trochu povedomie o dobových súvislostiach a menách. Ale inak je to úplná slasť. Čistá filmárčina dýchajúca atmosférou aj dobrým príbehom. Oldman úplne úžasný, no celú show si pre seba opäť kradne Fincher. Formálne brilantná záležitosť, po technickej stránke dokonalé, hromada scén bravúrnych. Film roku.10/10 (05.12.2020)

Ze začátku jsem měl stejný problém, jako nedávno s Chicagským Tribunálem. A to, že jsem se neorientoval ve jménech. Jakmile pochopíte, kdo je kdo, a naladíte se na tehdejší společensko politickou situaci, tak si konečně můžete začít užívat film. Oldman je super, vlastně všichni jsou super a fakt mě to bavilo, jelikož jsem neměl ponětí, že Občana Kanea nenapsal Welles a že ta postava měla reálný předobraz. (05.12.2020)