Novecento
1900
1900
Režie:
Bernardo BertolucciKamera:
Vittorio StoraroHudba:
Ennio MorriconeHrají:
Robert De Niro, Gérard Depardieu, Dominique Sanda, Francesca Bertini, Stefania Casini, Sterling Hayden, Alida Valli, Stefania Sandrelli, Donald Sutherland (více)Obsahy(2)
Film XX. století představuje vrchol tvorby italského mistra Bernarda Bertolucciho (1940–2018), je to monumentální alegorie politického vývoje Itálie (a Evropy) první poloviny minulého století a zároveň troufalý pokus o filozofický výklad tohoto vývoje. Dvě mocné síly ženou veškeré dění kupředu: třídní boj a sex. Učení Karla Marxe a Sigmunda Freuda nebylo nikdy předtím a nikdy potom skloubeno a převedeno do filmových obrazů tak „frontálně“. Určitě lze tvrdit, že po padesáti letech, v dnešních eroticky i myšlenkově ustrašených časech, by podobně odvážný film už nebylo možné natočit. Snímek se odehrává v severní Itálii a líčí přátelství a věčné potyčky dvou mužů – statkáře Alfreda Berlinghieriho (De Niro) a rolníka Olma Dalcò (Depardieu) –, kteří jsou svědky a účastníky politických konfliktů mezi fašismem a komunismem. Ústřední hereckou dvojici doplňují legendy klasického Hollywoodu Burt Lancaster a Sterling Hayden, ale také největší primadony zlaté éry italského filmu Alida Valli a Francesca Bertini. Zvráceně sadistickému archetypálnímu Zlu propůjčil tvář Kanaďan Donald Sutherland. (NFA)
(více)Videa (1)
Recenze (70)
Ťažko to hodnotiť z pozície dnešného diváka. Ten film mal svoju výpovednú hodnotu v dobe kedy vznikol. Nepochybujem o tom. Či už sa jednalo o to ako šokoval alebo o to, čo zobrazoval. Bertolucci si stále holduje v poetickej perverzite. Namiesto politiky a vojnového násilia film ukazuje akúsi hru na moc, ktorá si v priebehu príbehu niekoľko vymení pozície. Konflikt je tu ale jednoznačný. Prostý ľud verzus bohatý ľud. De Niro, Depardieu, Sutherland vo svojich úlohách veľmi presvedčivý. Storaro a jeho kamera vás prinúti dôverne poznať prostredie v ktorom sa príbeh odohrával a Morricone sem tam hodí nejaký ten zaujímavý a melodický motív. V zásade spokojnosť. Nenudil som sa. Mnohé scény sú dosť silné - zabitie chlapca, epileptická prostitútka alebo napichovanie žiab na háčiky. Veľa obrazov mi v hlave z tohto filmu ostane. A to je myslím účel toho všetkého. Môžete o tom filme hovoriť čokoľvek pozitívne alebo negatívne. Ale určite si ho zapamätáte. ()
Nakonec dávám pět hvězd, protože je to film opravdu jedinečný. Už ta stopáž je úctyhodná. Příběh v tomto filmu je velice zajímavě vykonstruován a obsadit do hlavních rolí mé dva oblíbené vynikající herce byl jistě dobrý tah. Je zajímavé, jak si autor vyhrál s tématem přátelství, navíc když je to přátelství mezi patriciem a plebejem. ()
Díky rakouské televizi jsem měl možnost tento výjimečný filmový opus před léty vidět a mohu jenom tento výjimečný kinematografický počin jen doporučit. Rozmáchlá pětihodinová freska nám předkládá osudy hlavních hrdinů od narození v roce 1900 - z bohaté rodiny pocházejícího Alfreda (De Niro) a syna sedláka Olma (Depardieu), kteří jsou i přes rozdílný sociální původ nejlepšími přáteli, přes první světovou válku a zrod italského fašismu, který je symbolizován postavou Attily (Sutherland). Ohraničený je příběh osvobozením Itálie v dubnu 1945 až do závěru, ve kterém oba hlavní hrdinové už jako staříci pobíhají okolo vlakové trati. Závěr, byť poznamenaný režisérovým z dnešního pohledu naivním vnímáním marxistické ideologie, vyznívá ale ve prospěch soužití lidí rozdílních politických názorů. V lidských dějinách od nepaměti se střídají různé moci a na to nás režisér upozorňuje. Původně chtěl Bertolucci získat na ztvárnění postavy sedláka Olma ruského herce, aby vytvořil jakousi paralelu či most mezi Východem a Západem. Vinou nesmyslných požadavků sovětské strany k tomu nedošlo a režisér obsadil Depardieua. Natáčení trvalo skoro dneska nemyslitelných 45 týdnů. Ne, že by byly nějaké problémy, ale proto, že bylo potřeba mít ve filmu skutečná roční období, která jsou pro příběh a filmovou estetiku důležitá. Kameraman Vittorio Storaro využil nabízené možnosti a diváky odměnil dokonale estetickým obrazem. ()
Bertolucciho více než pětihodinová epopej popisuje první polovinu dvacátého století, kdy se prastaré svazky mezi pánem a podřízeným sedlákem měnily z "idylického" soužití v nenávistné politikaření. Celý příběh je symbolicky postaven na třech postavách - v roce 1900 se narodivších Alfredovi (Robert de Niro), pocházejícím z bohaté rodiny, sedlákovi Olmovi (Gerard Depardieu), a postupem doby též fašistickém kruťasovi Attilovi (Donald Sutherland). Film je ohraničen dnem osvobození Itálie a závěrečným bojem ideologií fašismu a komunismu, kteréžto definitivně pohřbily staré pořádky a zamíchaly dějinami dvacátého století. Většina filmu však sleduje osudy hlavních hrdinů od dětských let, kdy Alfredo a Olmo jsou nejlepšími kamarády (a přitom stojí na opačných stranách sociálního rozvrstvení), přes první světovou válku a zrod italského fašismu, který je zde symbolicky ztvárněn postavou Attily, až k druhé světové válce, kdy vztah liberálního Alfreda a socialisty Olma zřetelně ochladl. Bertolucci klade v tomto snímku důraz na marxistický pohled, zejména v poslední půlhodině se zdá vesnický idealismus místy až přehnaný, ale alespoň pro mě závěr vyznívá tak, že vítězem není ani černá ani rudá, že jde jen o střídání moci - viz emotivní a patetické výkřiky: "Pán je mrtev ale Alfredo Berlinghieri je živý" a následně, poté, co partyzáni sesbírají zbraně, Alfredovo: "Pán je naživu". XX. století je rozsáhlé dílo s několika na svou dobu hodně kontroverzními sexuálními scénami, ale po všech stránkách je to snímek výjimečný - skvělým scénářem, krásnou kamerou, hudbou (Morricone) prvotřídím hereckým obsazním i výkony oplývající. Řekne mi někdo, proč to u nás není tak známé? ()
Galerie (33)
Zajímavosti (11)
- Originální nesestřihaná verze filmu (315 min) obsahuje spoustu sexuálních scén s De Nirem, Depardieum a dalšími. (D3VIL)
- Ve filmu se objevilo více než 12 000 komparsistů. (Kulmon)
- Jack Nicholson byl zvažován do role Alfreda Berlinghieriho. (D3VIL)
Dneska bylo hezky, že jo? Slunce, nebe bez mraků...super. Bylo přesně 13:52 a já civěl z okna na moji mámu, která nastupovala do auta, a ještě z dálky megalomansky artikulovala: " A p-o-v-ě-s p-r-á-d-l-o !!". No jo, no jo, zazní mi v hlavě, ale spíš než na věšení ponožek a pyžam, myslím na následujících několik hodin v přítomnosti Bernarda Bertolucciho a jeho slavné epopeje. Ještě zahlídnu párek starousedlíku na Libertách- taky možnost.__ Předesílám, že o Novecentu jsem dříve nechtěl ani slyšet. Bernardovo Poslední tango v Paříži považuji za nudný film a nutit se do 5-ti hodinové rozprávce o taliánském "Románu o věrném přátelství Amise a Amila", by se v daném okamžiku nesnilo ani tomu nejbláznivějšímu stvoření (a to já bezesporu jsem). Osud tomu chtěl či Julius Zeyer, a já se vrhnul bez bázně a hany mezi ty, co artikulují (asi kopírují mou mamku s tím prádlem) a jsou horkokrevní v porovnání s námi. Nechtělo se mi věřit, do jaké míry je režisér schopen autentičnosti. Podobně jako Wright v Pýše a předsudku, tak i tady je hafo scén, které si koledují a zarámování a o pořádné uznání. Lidé na polích dřou, a to, že se jim narodil kluk vůbec neprožívají. Prostě další hladovej krk. O pár metrů dál se taky narodil hošík, ale do bohatého klanu rodu Berlinghierů, což mu přidává body u buržoazie. Tihle kluci se skamarádí, jedí spolu žáby, lehají si pod vlak (neuvěřitelná scéna!!!) a navzájem si porovnávají, kdo ho má většího. Na tom by nebylo nic zvláštního (nu..), kdyby se o zapamatovatelnost nepostaral fantastický Bernardo, který opravdu nešetří nápady a společně s kameramanem (Vittorio Storaro) odvádějí práci, která mě opravdu zasahuje. Jak po umělecké, tak po lidské stránce. Kluci rostou (opět upozorním na perfektní scénu se stárnutím ve vlaku) a tím narůstá i syrovost snímku. Už žádné prozářené obrazy. Na piedestalu suprového počasí je jen déšť a fijavice. V tu chvíli se podívám na hodiny a zjistím, že jsem za půlkou, což mě zarazí, protože mě nebolí zadek. S druhou půlkou přichází i Hitchcock. Mlha mezi stromy a lány (hotová lyrika) a drsnost, o níž se postaral Sutherland Donald, jehož postava nacistického pedofila je zahrána šikovným způsobem (to zní hloupě, že?). Svítá- a výhled na moře Vám připomene, jaká je to doba, co jste byli mimo ČR. Zpět do reality: Gérard Depardieu zabijí prase a najednou je Vám úzko, takové vhození zpět jste nečekali. Chce se vám zvracet. Chci víc, víc, Bernardo. A Bernardo přikládá do kamen, atmosféra fíííhááá a já mám zaryté ruce v koberci (zadek už volal o přesun). Jedna dívčina se postaví na slámu a podobně jako kněžna Libuše prorokuje, pěkný. STOP! STOP! Lidi tady to utněte!!!! Opravdu, dál už nechtějte vědět více. Přicházejí na řadu srpy a kladiva. Nemám rád, když se do filmu až přiliš okatě nastrkují agitace, které člověka akorát serou, význam mají nulový a jen znechutí. Z filmu, který u mě aspiroval do TOP-ky (lepší než Tenkrát v Americe--fakt!) je najednou pochodující mutace dělníků s úsměvem, oblečených v červené barvě. Hezký, ale na mě čeká prádlo a krmě pro psa, takže si pospěště, chlapi. Smutný závěr, to nepopírám, ale ta hmatatelná atmosféra, která byla na začátku je tytam. Chtělo se mi brečet. Konec. Vypínám. Vycházím na terasu a venku vládne slunce, které bylo tolik typické pro úvodní tři hodiny z filmu. Pookřeju a usměju se.... () (méně) (více)