Boudu z vody vytažený

Pobuda Boudu je najsympatickejší vo chvíľach súkromného trávenia času na voľnom vzduchu. Akonáhle sa dostane do domu - antikvariátu a zároveň obydlia jeho majiteľa, stáva sa z neho neznesiteľný výtržník a podrývač. Taký zlomyseľný Švejk. Alebo pravicový anarchista, ktorý hľadí len na osobné výhody a celý svet okolo neho je len konkurenčným prostredím. Možno sa režisér snažil ukázaním súboru giest neznesiteľnej svojvôle Boudua poukázať na to, že ak vylezie človek z obydlia von, môže v kľude popiknikovať pri rieke, nakŕmiť a vyvenčiť domáceho mazlíčka a s vtipom si usierať z upätých mamonárov (v tomto zmysle je nezabudnuteľná scéna ako vandrák Boudu dáva získaných päť frankov majiteľovi auta v obleku na chleba). Ak však človek ostane dlhodobejšie v uzavretých ohradách domu, ktoré zdieľa s rodinou, nasaje z vnútorného naakumulovaného vzduchu akúsi baktériu zlomyseľného chaosu. Tá spôsobí, napriek vzdelaniu (alebo s jeho pomocou: Boh súď!) faloš a pretvárku vo vzťahu, svojvoľné rozhodnutia bez poradenia sa s inými a solidaritu s biednymi. Tá však nevedie k vykúpeniu, ale spôsobí len ďalší chaos, pretože ani bedári nie sú imúnni voči infekcii stredostavovskej pokryteckej zlomyseľnosti. Škoda len, že keď hlavná postava zmizne z obrazu, svižný dej začne pokuľhávať. (31.05.2015)

Dobře situovaný a volnomyšlenkářský Pařížan Lestingois (Charles Granval ) jednoho dne zachrání ze Seiny sebevraha Clocharda Boudu (Michel Simon). Životem rozčarovaného ubožáka se poté i ujímá. Nikdy by se však nenadál, co mu tento s provede pro změnu s jeho životem... Zpracování komedie Reného Fauchoise v líbezně satirické verzi Jeana Renoira. (11.04.2005)

Jean Renoir ukazuje, že měl dar pro zvukovou komedii, a to i přesto, že je možné zde vidět inspiraci komedií němou. Michel Simon se dokáže skvěle ponořit do svého charakteru, což tady ukazuje naplno. Je vidět, že určitá témata byla ve filmu už od jeho začátku. Některé příběhy jsou prostě natolik dobré, že se s nimi autoři snaží přicházet neustále. (25.07.2014)

Fena se mi líbila více, ale i tak je to velmi dobrý film. Některé scény, jak je u Renoira dobrým zvykem, jsou dost nadčasové. Složitější se zdá být morální vyznění filmu - je to výsměch maloměšťákům, nebo buranům ? Dost možná obojí... ale líbí se mi myšlenka, že tulák je zkrátka tulákem, a ve slušné společnosti žít nedokáže (i když se oholí a slušně oblékne). Každý má na světě své pevné místo, kam patří, a nemá smysl se ho snažit z něj násilně vyrvávat a poté převychovávat. A když se dva naprosto rozdílné světy spojí, jsou z toho akorát problémy. To je v dnešní době multikulturalismu naprosto zásadní myšlenka... (22.01.2015)

Milý exkurs do francouzské filmové komedie na počátku zvukového filmu. Když se člověk přenese přes ten naivně vyznívající humor, který se s veselohrami meziválečního období (u nás teprve první republiky, ve Francii již třetí ;-)) ale běžně pojí, nakonec nemůže být zklamán. Michelu Simonovi coby přírodnímu bezdomovci, který se najednou ocitne v měšťackém domě, divák i ten tulácký původ nejednou věří. Třeba když se v policích v kuchyni prodírá rukama mezi nářadím a u toho si vůbec nevšímá padající hrnce, stejně jakoby člověk v přírodě nevnímal padající lístí ze stromu při zběru ovoce. :-) Naštěstí film není pouze o gagech s ničením či padáním věcí a do popředí se dostává i výrazný sociální rozměr. Osobně se mi velice líbily poslední závěreční minuty se svatbou na lodi a finální pointa v přírodě. Jean Renoir již zde v některých scénách projevil cit pro jakousi poetickou režii, kterou pak využil mj. ve slavné Velké iluzi (1937). Za ten závěr musím dát s mrknutím tu jednu hvězdičku navíc. 70% (# Challenge Tour – 52 roků filmu za 52 týdnů) (13.10.2019)