Režie:
Jonas MekasKamera:
Jonas MekasHudba:
John CaleHrají:
Ed Emshwiller, Jack Smith, Mario Montez, Edie Sedgwick, Andy Warhol, Norman Mailer, John Lennon, Carl Theodor Dreyer, Marie Menken, Nico, Shirley Clarke (více)VOD (1)
Recenze (3)
Taková všehochuť včetně návštěvy cirkusu, průvod Krišňovců , záběry pobřeží. Prostě co autora jako japonské turisty zaujmulo. . Před vynálezem Youtube to muselo být něco.Dnes to má historickou hodnotu. Z každé staré fotografie na nás vyskakuje porozumění kultuře a smrt. ()
Film je a chce být soukromým "homemade" filmem, dokumentem vlastního života - ničím více, ničím méně. Je proto nutno toto rozhodnutí respektovat a poté si můžeme vychutnat jeho až sentimentální touhu zachytit pocity spjaté s okamžiky, jež zachycuje jen a jen pro oko a vzpomínky svého autora. Film je cenný i jako sociologická sonda do soukromí tehdejšího filmařského amerického undergroundu, jenž tvořil sociální síť okolo nestora Mekase. Před divákem tak vyvstává subjektivní obraz New Yorku konce 60. let, polidštěný osobami a událostmi, jejichž smysl se konstituuje vztahem k někomu jinému, než jsme my diváci (což pro někoho nemusí být problémem - stačí si uvědomit, jak lidstvo rádo kouká cizím lidem do oken). Zde však zároveň pro mne vyniká stinná stránka Mekasova přístupu - jeho film nutně po vzoru svého tvůrce, jak přiznává, "oslavuje jen to, co vidí. Nic nehledá, je šťastný." Plně tak odpovídá své předloze - románu Walden (od něhož přejímá i vypravěčskou strukturu podle jednotlivých ročních období) - od něhož přejímá svůj kvietismus, ale ne ve vztahu k přírodě, ale pozorovanému světu. Což je pro mě osobně zásadní manko, jež sráží Mekasovu tvorbu k samoúčelu, protože kromě estetických hodnot (které ostatně ani nejsou na experimentální tvorbu 60. let moc objevné - jde téměř výhradně o jednoduše zrychlované záběry) onou subjektivní uzavřeností nemůže sloužit jako nástroj k objevování možností filmového média, nového poznávání světa ani zkoumání vztahu diváka a umění - tak zásadních motivů moderní avantgardní tvorby! /// Princip "osamělého duševního života", který jeho film vyvolává, navíc evokuje chybnou premisu o tom, že je možné nějak (zde filmově) zachytit nejintimnější smysl, jenž událost může mít. Chyba - smysl se vždy vytváří až v síti vztahů smyslu a pocitům vnějším. Jinými slovy, jsou vždy zapotřebí slova a obrazy, jež jsou vždy cizí, nelze jimi zachytit pravý osobní smysl, ani kdybychom natočili třicetihodinový rodinný film. Mekas se tak chytá do pasti, z níž není úniku - zároveň se tváří, že cizího diváka nepotřebuje, zároveň ale film nepotřebuje Mekase a vynuceuje si existenci diváka. ()
Film jakožto dokument vlastního života má jen historickou hodnotu.(max.50) ()