My z Kačerova

Jeden z mých nejoblíbenějších animovaných seriálů, miloval jsem Magicu a Skrblíka, většinou je to tak, že si oblíbím záporné postavy. Rád vzpomínám na časy, kdy jsem po spatření mumie v úvodních titulkách nezamhouřil v noci oka, fakt je ale ten, že ještě v deseti letech jsem se bál všeho co - třeba jen zdánlivě - připomínalo smrt (kříže, rakve, mumie...). Více mě vyděsila snad jen mumie v Nulové šanci... No prostě parádní seriálek, jehož úvodní sekvence ve mě vzbuzovala noční můry :) (28.01.2006)

Možná jsem po letech podlehl jisté deziluzi, ale pořád nechápu ta nadšená hodnocení. Je to mírou nostalgie? Je to tím, že do ospalého Československa po 40 letech masírování úděsnou ruskou televizní kulturou vtrhl do obýváků pravý Disney se svými zkazkami o potrhlém miliardáři a my jsme vyjekli nadšením, že vidíme Ameriku a to nadšení přes to všechno přetrvalo celé ta léta? Snad jedině tím, protože je to jinak naprosto příšerný. Seriál jasně nenaznačuje, jaká je cílová věková hranice diváka. Pro nejmenší není ale určitě. Pro velké také ne, protože předkládá mnoho chyb, které pak znalého diváka jen odrazují. Mezi markantní chyby počítám třeba liknavost tvůrců při snaze vysvětlit skoky v časoprostorovém kontinuu. Jednou totiž Scrooge McDuck alias Strýček Skrblík pečuje o své synovce v naší přítomnosti (přinejmenším v roce 1987) a v okamžiku se příběh ocitá v polovině devatenáctého století, v době tzv. Zlaté horečky, kde je opět on, jen o trochu mladší. Pro tvůrce prostě 100 - 150 let nic neznamená. Dále tvůrci nerespektují základy chování materiálů, zejména zlata. Tomu přisuzují vlastnosti jiných prvků či sloučenin. V příbězích se zlato chová mnohdy naprosto nereálně. Tato pohádka naruby pak ale nejvíce trpí po stránce příběhové. Zatímco je každý odkojen na klasickém schématu, kterak chudý ke štěstí přišel, odkazují nás Kačeří příběhy zcela nelogicky do problematiky nám dosud (výhledově už však daleko bližší) neznámé, totiž té, kdy bohatý, ještě více získal. Tvůrci si přitom nelámou hlavu s tím, aby alespoň trochu dětskému divákovi nastínili problematiku kapitálu, ekonomicky orientovaný životní styl, složitosti tržních mechanismů či zákeřnost Paretova optima při militarizaci cyklické nezaměstnanosti jednotlivých mikroekonomik světa. Vůbec ne. Prostě jejich hlavní postava je dítětem štěstěny, která sama o sobě přitahuje peníze. Peníze, kterými je přitom posedlá a stává se jejich otrokem. Nemocný ten člověk (zde pohádkový kačer, který mluví a odívá se a žije v opulentním sídle ve tvaru obrovského trezoru), jenž střeží každičkou minci. Happy endem tedy pokaždé je, nikoliv poučení, ale jen další zisk majetku nebo jeho opětovné nabytí. V seriálu se pak objeví mnoho dalších postav, které nabízí různé archetypy jako nešika, idiot, starostlivá máma, děvka, kurva, kripl, dobráček, kutil, rasista, submisiv a další. Do podvědomí dětí se zkrátka snaží zasadit jednoduché schéma kapitalistického světa a vědomí, že bohatý je lepší a důležitější člověk. Svět za tímto pokřiveným zrcadlem nabízí fantazii vykoupenou samými nesmysly, které se tváří opravdově, proto více klamou. Že je to akční a dobrodružné je příliš málo, aby se to dalo zaníceně sledovat. Akce sama nestačí. Časem si bedlivý divák všimne, že té akci chybí klíčové scény a málokdy to celé dává smysl. Deus ex machina je skoro pravidlem. Ne, považuji to za nehorázný šlendrián, nepoctivou práci a nevkusnou mystifikaci nevinných dětí, věřících na poctivé investice a čestný obchod. (14.04.2014)

Dnes už pro mě naprosto legendární kreslený seriál. Byl jsem sice fanda původních hlasů dosti cartoonů, ale tenhle mě nějakou zvláštní náhodou minul. O to mi dabing přirostl celkem k srdci. Na obyčejný kresleňák to mělo občas celkem akční příběhy (ještě aby ne, když Strýček Skrblík má obří trezor), Jen si na to vzpomenu, už mi v hlavě zní úvodní znělka. Nejlepší věc s odstupem času? Pěkně barvitá animace. Asi v tom určitě už byly nějaké stroje, ale dnešní animované seriály mi přijdou moc umělé, co se týče animace a všechny vypadají tak nějak podobně. Růžové brýle nostalgie dovedou snadno přidat hvězdičku nebo dvě, které by tam objektivně být nemusely. (02.04.2014)

První a zároveň asi nejlepší Disneyský seriál, který u nás po revoluci běžel. Strýček Skrblík a jeho synovci Kulík, Dulík a Bubík, Rampa McKvák, Šikula, paní Čvachtová, Magika von Čáry, Hamoun, rafani. Ti všichni se stali nedílnou součástí mého dětství, stejně jako titulní píseň nazpívaná Vildou Čokem. Tu jsem si s kamarády mnohokrát zazpíval. Jednotlivé díly byly často hodně nápadité. Vždy bylo čím překvapovat. Počínaje dobrodružnými cestami, kouzly, sci-fi zápletkami. Mělo to všechno a mělo to vtip. Výborný dabing! Celý týden jsem nedočkavě čekal na neděli a na nový příběh. Spoustu dílů jsem si i nahrával na VHS, abych to pak ten týden vůbec vydržel. KAČEŘI prostě byli IN a jen málokdo z mojí generace je nezná. Při vzpomínkách na tu dobu se neubráním stejné nostalgii, jako strýček Skrblík při pohledu na svůj první uspořený desetník. TEĎ K VÁM DĚTI Z DÁLKY LETÍ KAČER…..HÚÚÚuuuu……PŘINÁŠÍ SEM KOUZELNOU ZEM KAČER….. (09.02.2011)

Práve týmto kresleným seriálom ma dokázali ľudia od Walta Disneya najviac zaujať. Dnes, keď mám na krku tridsiatku, tak by som samozrejme kvôli tomu nevstával v sobotu ráno, len aby mi neušla daľšia časť. Vysoké hodnotenie však iste nedávam len z nostalgie. "DuckTales" má svoje kvality, ktorými si vie i po dvadsiatich rokoch, od svojho vzniku, získať mladých divákov. **** (09.03.2008)