Konec jasnovidce

Pokud někdy (politická) satira dokázala patřit k vysokým druhům umění, myslím, že se jí to podařilo zde. Příběh o znárodnění živnosti jasnovidce a o všech důsledcích takévého kroku, byl svého času zcela nepřijatelný, ale i dnes ve změněných poměrech je myslím stále zábavný. Ukazuje na neočekávaný talent dvou začátečníků. Bohužel první film Roháčka a Svitáčka byl na několik let i jejich poslední. Jestlipak jim nejvíc uškodilo odhalení, že "Sovětský jasnovidec - (je) - náš vzor"? (12.06.2004)

Konec jasnovidce, krátký filmeček Svitáčka s Roháčem, je hravě kritickou burleskou. Rozverná přizpůsobivost je v podání vynikajícího hereckého obsazení odzbrojující. Nezbedná nadsázka ve škádlivosti odhaluje vystrčené pozadí a v nasazení je prožitek i touha. Hlavní hvězdou je jasnovidec Matěj Šibolín alias Mathias Scibolini (úchvatný Miloš Kopecký), neurvale líný a zavádějící v socialistickém pracovním procesu, mysticky okouzlující a uhrančivý v závanu zdravé poctivosti a svobodné vůle. Nejzaskočenější postavou ze schizofrenní situace je Jelínek (dobrý František Filipovský), čekající na vzdálené dědictví. Ze zájemců o předpovědi zaujme vdavekchtivá laborantka Marcela Vojanová z Kladna (příjemná Jiřina Bohdalová), její nespokojený snoubenec Karel Vaníček z Kročehlav (dobrý Josef Kemr), zákeřným moribundem postižený Josef Vobrna (skvělý Vladimír Menšík), či nadnesený ředitel národního podniku Osmík (příjemný Miroslav Horníček). Z dalších rolí: účetně pečlivá asistentka Soňa Krásná (Jana Werichová-Kvapilová), správnou provozní atmosféru navozující hráč na pilu (Jiří Sehnal), či všímavě nepromíjející pokladník (Ota Motyčka). Zábavné, okouzlující, krátké, dostačující. Rozverná hravost je trefná. (09.03.2018)

Velmi solidně a odvážně (na svou dobu) natočená satira (kde by mne zajímalo, jestli vážně jasnovidcem byl, nebo ne) s chytrými dialogy (zvláště rozmluva Horníčka s Menšíkem je dokonalá ("Jak dlouho jste byl na posledním místě?" - "Nevím, já zrovna neměl hodinky."), velice podmanivou atmosférou a kulisami, ale i drobnostmi jakoby mimo obraz (poklepání Filipovského po čele místo lebky, časopis Jasnovidec s článkem Za vyšší obsahovost věštby), skvělou zkratkou, jak pod vedením byrokratických úřadů firmy nefungují, jak by měly a hledí se jen na od-do a zaplať. Jen mi chybí údernější konec, nějaká trošičku zajímavější pointa. Zajímavé je, že hudbu složil Jiří Šlitr a jako asistent kameramana působil Miroslav Ondříček. A že Menšík uvede své skutečné datum narození včetně rodných Ivančic (snažil se je dát do nejvíce filmů a inscenací, kde hrál.) (14.06.2020)

Na rok 1957 neskutečně ostré a potměšilé vůči dobovým nešvarům. Opravdu hodně daleko za hranicemi běžné a povolené komunální satiry. A navíc věci, na které se dnes v českém filmu zapomíná (a nebo kašle a nebo už to nikdo neumí) - pečlivá práce s drobnými detaily, ať už jsou to gesta, pohyby, dialogy, rekvizity a vůbec celé rozzáběrování. (17.02.2014)

Devět let od Vítězného Února se už bere jako výchozí samozřejmost, že veřejné služby nestojí za nic a člen socialistické společnosti nemá možnost koupit si kvalitu (resp. produkt vůbec) jinak než prostřednictvím tzv. melouchů - dnes zcela nepochopitelný terminus technikus. Co však zůstává akuální, je reflexe znehodnocující plutototalitní algoritmizace nealgoritmizovatelného - ať neviditelnou rukou trhu nebo viditelným státním dekretem. Podařená, ve své době přece jen dosti odvážná satirka (pouhé čtyři roky po Gottwaldově smrti), plná tehdejších profláknutých, kupodivu však velmi dobře zde působících herců. Dosti odvážné je zvláště vročení fiktivního "odborového časopisu okultních pracovníků Jasnovidec", totiž 1950 (s článkem "Za vyšší obsahovost věštby"; následující obrázek Kopeckého v průvodu s transparentem, z nějž čteme jen závěr "...dec náš vzor" nepřipouští pochyby, kdože a hlavně odkud je onen vzor). Rok 1957 je počátkem Roháčovy filmové tvorby a Konec jasnovidce je také Šlitrovou filmovou prvotinou. Díky všem těmto okolnostem stanovuji rok 1957 jako začátek tzv. "mezidobí", resp. "počátku tání" (srovnej též, jaké filmy se točí před tím a jaké se také točí potom), vrcholícího dalším "přelomovým" rokem 1963. Samozřejmě je tedy nutno uznat Konec jasnovidce za epochální film. Příznačné je, že takřka po celou svou epochu byl, referuje-li zde Oskar správně, zavřen v trezoru. (Hodnocení: Viděl bych to na tři a půl hvězdy. Výsledek je dán Šlitrovou muziku a krásnou scénou v kanceláři věšteckého komunálu. (28.01.2012)