Rána z milosti

Volker Schlöndorff v "Ráně z milosti" opět dokázal, že převést literární dílo na filmové plátno umí více než dobře. Tentokrát se nechal inspirovat částečně autobiografickým románem Marguerite Yourcenar. Snímek je výmluvným svědectvím o Pobaltí zmítaném válkou a revolucí a zároveň je příběhem neopětované vášně měnící se v nenávist, znepokojivým způsobem se v něm mísí přátelství, sexualita a násilí. Neméně významnou rovinou filmu je tragický osud pobaltské německé aristokracie, která se v době kdy se "Rána z milosti" odehrává pomalu ale nezadržitelně měnila v relikt minulosti. K celkové působivosti snímku nemalou měrou přispěla výborná černobílá kamera Igora Luthera. (02.03.2008)

Ačkoli by se mohlo zdát, že vliv francouzské nové vlny je nezvratný, Volker Schlöndorff si uchovává vlastní styl a jeho skvělé filmy jsou provokativní obsahem a nikoli formou a tak jsem naprosto spokojená. Zatímco Mladý Törless přišel jako rána z čistého nebe, na kterou nikdo nebyl připraven, o dekádu později už bylo možno se jen kochat. Volba nikoli příliš známého tématu skrze atraktivní román Marguerite Yourcenar se stala dalším výborným odrazovým můstkem pro film plný nevšedních zážitků. Herecky jsem si nejvíce užila žoviální stařenku Valesky Gert (pamatujete na děvku z tingl tanglu z Junghansova němého opusu Takový je život?) a potěšila bezvýchodností situace. Lze cele doporučit. (15.06.2017)

Nenaplněná láska, území nikoho a stále probíhající konflikt. Potěšily mě dobové reálie, podařilo se mi nasát tu prazvláštní atmosféru, bavilo mě sledovat nejistý a komplikovaný vztah dvou nešťastných jedinců, který ani nemohl skončit jinak. Zaujal mě ten velmi chladnokrevný konec. Moje druhé filmové setkání s Volkerem Schlöndorffem se mi líbilo více, hodnotím silnými 4* (přesto jsem znovu cítil tu jakousi odtažitost, možná jeden ze znaků režisérova stylu, nevím). (01.05.2013)

Tísnivá atmosféra dnes zcela zapomenutých let přechodových konfliktů mezi válkou a meziválečným mírem ze začátku minulého století je důležitá pro pochopení toho, co se dálo o několik let později. Krutost druhé světové války měla svou předchůdkyni a v tomto filmu ji poznáváme víc než z blízka. Srovnáváme-li události RÁNY s našimi dějinami - u nás i v Pobaltí se rodily nové státy - je tu jeden podstatný rozdíl. Zatímco příchod našich legionářů do pohraničních území nemalá část německočeského obyvatelstva přijímala s úlevou tváří v tvář hrozbě pandemických a epidemických nemocí i hladomoru už proto, že je - s výjimkou protičeských frází a nenávisti - také neměl kdo hájit proti množícím se zločincům všeho druhu, v Pobaltí zbytky německých armád, opírající se o německobaltskou minoritu, soustředěnou kolem šlechtických velkostatků, sehrály v bojích mezi rodícími se ozbrojenými silami vznikajících pobaltských států mezi Královcem a Petrohradem a bolševickými rudogvardějci roli rozhodného a relativně silného autonomního jazýčku na vahách. Atmosféra nejistoty a rozkladu, soustředěná do jednoho z těchto aristokratických obytných areálů, v nichž snad ještě z válečných časů působí lazaret, se koncentruje i do neobvyklého trojúhelníku nevyslyšených vášní více i méně klasického hlasu pohlaví, hledajících marně útěšnou i léčivou jistotu silného, opětovaného citu. Vynucený odjezd německých jednotek (na podzim 1919 jsou podepisovány a uzavírány konečně mírové smlouvy známé pod historickým souhrnným označením versailleského systému) uzavírá i život rozervané aristokratické ženy-komtesy. Klasické dílo německé nové vlny uvádí v titulní úloze u nás v širších diváckých vrstvách neznámou proslulou německou herečku Margaretu von Trottovou. Příběh takřka stoletý si zachovává i dnes, třicet let po svém uvedení, svěžest pohledu, věrnost atmosféry i záměrně zvolenou nezaměnitelnou působivost černobílého hraného filmu. (03.10.2008)

Je s podivem, že ten blb, který psal distributorský obsah, nevyzradil i závěrečnou scénu. Jsem ráda, že obsahy distributorů už dávno raději nečtu. Film si plyne pomalým tempem, až se doloudá k okamžiku zjištění, že Erich na Sophiinu nabídku skutečně nereflektuje. Zhrzená Sophie na to reaguje tím nejhloupějším možným způsobem. Zřejmě nedospěla ke stejnému poznání, jako kdysi moje kamarádka, která pravila, že všichni hezcí muži jsou buď ženatí, nebo teplí. (22.11.2019)