Farářův konec

Nebudu předstírat, že jsem unešen ze Schormovy „kožené a suché“ filmařiny, nepřetržitého sledu metafor a alegoriíí jen proto, abych neztratil tvář. Úsměv a humor je intelektuálně zakódován a skryt za unylé cukání koutky a ospalé mžourání Evalda Schorma i Josefa Škvoreckého a příliš ho neuvolňuje ani precizní kamera Jaromíra Šofra. Z„nové vlny“ je mi Schormova tvorba nejvzdálenější, přestože jsem si dobře vědom její hodnoty. Farářův konec není výjimkou. Má všechny atributy kvality, ale já je ocenit nedokážu - až na jediný :-) Zbožňuji scény s babičkou v posteli, ostatně jako Josefu Pechlátovou ve všech filmech. (06.02.2009)

Farářův konec, jeden z mých subjektivních vrcholů tzv. České nové vlny, je pro potřeby komentáře až příliš mnohovrstevnatým a širokovýznamovým snímkem, tedy jen několik postřehů. Evald Schorm zfilmoval dle scénáře Josefa Škvoreckého dobově velmi příznačnou alegorii reflektující jednak evangelia, neb Brodského pan farář je sofistikovanou alegorií života Ježíše Krista, jednak i alegorií dobového totalitního systému, který v obrazu vesnice s falešným farářem vcházejícím do opozice k uvědomělému soudruhu učiteli (jenž to celé myslel dobře, a chtěl dotyčného ideového nepřítele svým udáním státní bezpečnosti jen ,,postrašit"), který dobře reprezentuje selhání intelektuálů, stejně jako střet státní moci a obyčejného člověka. Schorm zasadil Škvoreckého příběh do kontextu kramářské písně (suplující pásmo vypravěče), která odkazuje jak k pokleslému umění spjatému s venkovským prostředím, tak i k žánru morytátů a nadsazených historek zaujímajících davy (příběh je prý inspirován skutečnou událostí, kdy se nějaký muž kdesi v pohraničí skutečně úspěšně asi rok vydával za kněze, a je vlastně předzvěstí dnešního bulváru). Celé usazení do kontextu české vesnice 50. let ovšem výše nastíněný model derivuje do dobově silného podobenství o absurditě totalitního zřízení - jen systém násilně odstranivší kněží integrálně jsoucí součástí onoho vesnického prostředí umožňuje příchod falešného bohuslužebníka a navíc přivádí ve finále filmu na scénu groteskní postavy státní moci - tajnou státní bezpečnost, která chce falešného faráře odhalit před lidmi a využít zatčení k propagandistickým účelům. Všechno je ale jinak a do příběhu vstupuje nejen agenda církevní hierarchie, tedy biskupská inspekce, ale i osobnost hlavního hrdiny a jeho svědomí, pozitivní kolektivní zkušenost s rolí duchovního ve struktuře obce, reflexe víry a jejího selhání i plno dalších závažných věcí, včetně těch, jež nás svým významem přesahují... Zcela nový komentář by si pak zasloužilo dokonalé herecké obsazení nebo vynikající kamera Jaromíra Šofra. Dokonalá satira, novodobé biblické podobenství, dobová crazy komedie, alegorie totalitního systému, velmi chytře vystavěné poukázání na vytváření mýtů, skutečně hořká komedie...tím vším je Farářův konec, labutí píseň jednoho z největších československých režisérů... Podobné filmy: Bílá paní (17.11.2010)

Jarmarečními písněmi podložený a proložený film představuje nesourodostí neseného sdělení a zvolené formy převrácenou verzí falešného faráře, jenž důstojným vzezřením a kultivovaným jazykem maskuje svou přízemní povahu. Schorm se naopak pokleslými prostředky dobírá závažné pravdy o zvulgarizované podobě venkova, násilně odstřihnutého od národních tradic. Podlézavost, prospěchářství a zbavování se zodpovědnosti pak pochopitelně nejsou výlučně vesnickými, ale celospolečenskými symptomy. Kostelníka vyčleňuje z indiferentní masy informace, která je nám (nikoli ostatním postavám) poskytnuta hned na začátku – najisto víme, že podvádí, čím bude nutně zatíženo posuzování všech jeho činů. Víme, že jím užívané fráze nesledují oblbující, nýbrž čistě egoistické cíle. Lidem nelže z vnitřního přesvědčení, pouze jim říká fráze, které mu s největší pravděpodobností pomohou udržet jeho výhodné postavení, což ho odlišuje od učitele, druhé postavy, která není jen komickou figurkou (pokud v záběrech na rozdíl od „vystupujícího“ Brodského také splývá s davem, pak kvůli své stádní povaze). Tito dva muži, zástupci dvou ideologických aparátů, spolu pak soupeří, kdo povede stádo. Zkázonosnost obou je srovnatelná. Farář-kostelník se ukáže být stejně nespolehlivým zprostředkovatelem informací jako debilizující rozhlas a televize a jeho úloha potlačovatele neřestí má dokonale kontraproduktivní efekt (podobně jako bezprostředně po představení nové stříkačky vypukne požár, začnou se krátce po kostelníkově příchodu dít nepřístojnosti). Mnohost příkladů nes(vé)právně uplatňované moci film motivicky zatěžuje a satiricky otupuje, ženy jsou zde za ovce (v lepším případě) a kritika důvěřivosti míří leckam, jenom ne do řad diváků, kteří se díky struktuře vyprávění mohou smát Brodského vychytralosti i neprozíravosti venkovanů, ale nejsou ponoukání k tomu, aby se smáli sami sobě, resp. systému, který uvažování v intencích „podřízený-nadřízený“ do jisté míry vyžaduje. Proto slabší 4. 75% Zajímavé komentáře: Radek99, Adam Bernau, LeoH (22.01.2017)

Zlatá šedesátá léta! Skvostný film, není třeba slov. Je třeba jej vidět a přemýšlet, i se bavit. Celkem dost vtipných momentů. "Lidi se mají mít rádi." "Taková budoucnost bez citu, to by ani nebyla budoucnost." "Ty prasata nám tu ohrožují bezpečnost lidí." (Jak nadčasové a platné v každé době!) "Já hřeším jen jednou od rána do večera." 😉😄 (26.04.2021)

Skutečně zlatá šedesátá! Příběh vychází ze skutečné události, kdy opravdu někde v horách sloužil falešný farář, a tak i dík tomu je mnohem uvěřitelnější. Samozřejmě herecké umění pana Brodského je očekávané, tudíž výborné.Myslím, že se panu Škvoreckému podařilo dost dobře zachytit smýšlení lidí na vsi, kdy pan farář se pro ně stává skoro polobohem a jeho postava si jen z titulu postavení získává autoritu i vrtkavou přízeň celé obce. Příběh o kostelníkovi, který se chtěl stát knězem, ale šel na to špatným způsobem, si určitě získá diváka psychologií všech postav. Škoda jen, že ho dlouhá léta nikdo nemohl vidět a nyní je trochu neznámý... (26.05.2009)