Lítost

"Člověk není to co je, ale to o si o něm lidi myslej, to si pamatuj“. Těžko říct, koho mi bylo v tomto filmu víc líto. Zda postavy Zárubeckého otce v podání Rudolfa Hrušínského st., který má pocit, že jestli je na něm něco dobrého, tak je to jeho syn, nebo postavy jeho syna Pavla ztvárněnou Hrušínského skutečným synem Janem, který ve svých „telecích letech“ neví moc sám co se sebou. Zárubecký senior moc mluví a trousí jednu frázi o životě za druhou, Zárubecký junior zas skoro nemluví vůbec a chová se jako by byl tak trošku „náměsíčný. Z obou mužů může mít člověk pocit, jako by žili trošku na "divný planetě". Z trochu "divný planety" je i samotný závěr filmu. Otec se raduje, zatímco syn pláče. Pláče a člověk si může klást otázku, zda pláče především proto, že v očích svých vrstevníků je teď srabem nebo proto, že nevěří slovům svého otce, když se jej snaží přesvědčit, že „jednou to všem ukážeš…“ a „jednoho krásnýho dne dokážeš velký věci". Ať už to bylo jakkoliv, duo Hrušínských zde rozhodně velké věci dokázalo. (27.10.2020)

Jan Hrušínský měl v úvodu filmu tak krásně telecí výraz, že jsem si myslela, jestli si náhodou něco nešlehnul. Ten výraz se po celou dobu filmu moc neměnil. Přidal k němu ještě náměsíčnost za bílého dne. Tatínek jiné představy o životě než jeho šestnáctiletý synek. Oba dva ale hledali uplatnění. U nás na základce byla taky jedna povedená partička. Hráli podobnou hru, jen s tím rozdílem, že vbíhali před rozjetá auta. Kdo vběhl blíž byl borec. Až se pak jednou stalo, že auto nestačilo zabrzdit. Byla z toho aféra jako Brno. Bylo moc příjemné v jedné scéně vidět ještě stále fungující restauraci Terasy Barrandov. Dnes už bohužel můžou na svou tehdejší slavu jenom vzpomínat, protože je z nich ruina pro bezdomáče. S věčně svítící žárovkou uvnitř. (05.10.2016)

„Jak chceš v životě obstát?! Jak chceš v životě existovat, když neumíš zhasnout?!“ Lítost je více než výstižný název. Tu totiž můžete cítit prakticky ke všem postavám. K otci, který si zpackal život a své poslední naděje upíná k synovi (čímž mu spolehlivě ničí život), k jeho zamilované družce, jež snáší ústrky a čeká na trochu té lásky či štěstí, dále k pubertálnímu potomkovi, jenž od malička trpí přílišnou pozorností od svého rodiče, no a nakonec k partičce výrostků bavících se vskutku dementní hrou a s výrazy drsňáků přitom úzkostlivě čekajících na „sraba“ (rozuměj zachránce), tedy toho, kdo konečně „zbaběle“ nechá vypnout kohoutek, aby si oni mohli oddechnout, že to neudělali sami a nepřišli tak o „hrdinské“ renomé. Až patologicky přehnaná fixace otce na syna se jen tak nevidí a ty výrazy obou Hrušínských, kterými toho dokázali beze slov říct tak moc…solidní 4*, příjemné překvapení. „Tati!“ - „A já vim, no tak ty máš taky přátele. Podívej se, ty se musíš přátelit s tím, kdo ti může pomoct, no s tím kdo je úspěšnej!“ (02.12.2017)

Ty budeš šťastnej ! Když nám se to nepovedlo..." Brilantní, neskutečně brilantní záležitost. Když jsem to zde viděl, a vzal jsem to od režiséra přes scénář, až k poslednímu herci, můj úžas byl skutečně upřímný. Rudla, Vlasta i Jan tak, jak jsem je nikde jinde neviděl. Evald Schorm tak nějak zabouchl dveře za 60. léty a novou vlnou, a zavřel je tak, abych na to skutečně nezapomněl. Naprosto geniální, civilní a uvolněný herecký tým, pod taktovkou výborné režie a skvělou linií příběhu. Bývalí manželé Kopfrkinglovi jako zpívající vážná známost, bojují o mladíka, který je na rozcestí další životní cesty. Tohle prostě československý divák nemůže nevidět. (15.05.2013)

Jeden z tých divácky prístupnejších filmov Ewalda Schorma. Čo však neznamená, že by sa tu uberalo na kvalite. Dialógy sú vynikajúco napísané a rodina Hrušínských hrá dokonale nesúrodú dvojicu otca a syna. Jaro je veľkohubý mudrlant, od ktorého by ste ale rady dostávať asi nechceli. Pavel totiž chudák nevie, čo si z nich zobrať. Na jednej strane treba byť v živote priebojný a snažiť sa, na tej druhej treba mať tie správne kontakty a tak si v živote všetko uľahčovať. Výsledok? Máte chuť si pustiť plyn... (30.11.2018)