Návrat ztraceného syna

Vnútorne silný film, ktorý sa oplatí vidieť. Jeho spracovanie je však v kontraste s tým, čo ponúka, je to totiž typický štýl tých rokov, navyše nezaujímavý, nedivácky, avšak so silným posolstvom, teda skôr polemikou. Výborne obsah popísal užívateľ Andreas, takže už priam ani niet čo dodať. Emocionálni a rozumní ľudia to majú v živote ťažké. (15.06.2013)

„V životě vám nic jiného nezbývá než odpouštět.“ Hledání pravdy a místa v moderním světě, snaha nějakým způsobem uchopit vlastní totožnost a přitom nesáhnout vedle, protože člověk sám sobě lhát může, jeho svědomí mu ovšem nezalže nikdy. Schorm nikam nespěchá, netlačí na pilu. Alegorie rozvíjí bez manýrismu a přehnaných gest. A přesto se v této výrazové skromnosti skrývá mnoho podnětného. Ostatně skutečné lidské tápání nikdy nesouvisí s nabubřelostí a ty nejlepší umělecké filmy vznikají spíš z tvůrčí nutnosti, než z přemýšlení nad tím, co bude mít na diváka ten správný, bombastický efekt. (02.09.2016)

Po druhém zhlédnutí jsem si uvědomila, že přes závažnost tématu bych s jiným hereckým obsazením tento film vůbec nevstřebala, je určitě zajímavá ta parabola s filmy Felliniho a Antonioniho, kde mladí intelektuálové (typová podobnost pohledného Jana Kačera s Marcellem Mastroiannim taky není bez zajímavosti) žijí stejně prázdně jako frázují, a přestože všechno mají, ničeho nejsou schopni. A že jen taková osobnost jako Dana Medřická mohla sexuálně frustrovanou a citově vyprahlou stárnoucí ženu vystřihnout s noblesou, dík které nepůsobila trapně. Stejně tak bych film nebrala vážně s jiným režijním vedením, jedině Schrom uměl s hrdiny, které drsným způsobem stavil do trapných situací, soucítit a nepohrdat jimi...to je zásadní přístup v celé jeho tvorbě. Jinak mám pocit, že film je mnohem víc společenskou satirou, než psychologickým dramatem. (17.03.2009)

Mám hodně rozporuplné pocity. Je to o nepochopení, odloučení, samotě a především nespokojenosti s vlastním životem, která je zapříčiněna do absurdna dovedenou skeptickou analýzou vlastního bytí. Nemilosrdná pravdivost celého příběhu je ještě zdůrazněna úvodním ironickým ujištěním o naprosté nereálnosti příběhu a použitím křestních jmen herců pro hlavní postavy. Obvyklá Schormova biblická alegorie je tady krutě obrácená naruby - to, kam se ztracený syn vrací, rozhodně není otcův příbytek a jeho náruč. Ústřední Kačerova postava je pro většinu asi jen portrétem trochu nepochopitelně nešťastného člověka, pro někoho ale může být i jistým "vzorem." Snad jsem tenhle snímek ještě úplně nepochopil, jinak bych ho asi zakázal. (21.09.2006)

Jak lehké je utéct, být jen pozorovatelem, divákem, který netrpí. Utéct do nemoci, protože nemoc každý pochopí, nemoc je norma. Odlišnost se ovšem netoleruje... zevnitř ani zvenčí. "Každej tolik potřebuje, ale nikdo nic nechce dát." "Ze samoty člověk nesmí utíkat, člověk je vždycky sám a musí o tom vědět." (20.06.2011)