Návrat ztraceného syna

Až příliš vyhraněný autorský pohled Evalda Schorma při mistrné psychologické sondě do duše intelektuála odcizeného jak vlastní identitě, tak i práci, rodině, životu... Až příliš skeptický svět zalidněný vyhořelými postavami duševně pracujících a jejich ,,zoufalými manželkami"... (MILFka Dany Medřické byla opravdu nečekanou rolí.) ,,Vy nejste šťastná. - Žiju, všechno mám... - Jako já..." (04.06.2012)

I když vizuální kreativita u Schorma stála vždy v pozadí zvoleného námětu, v Návratu ztraceného syna je více než čitelná. Stylizovaná hra světla a stínu, ve které oslepující jas vycházející z únikových prostorů dveří a oken ztělesňuje existenciální strach před budoucností. Motiv přemítání intelektuála nad sebevraždou a cirkus jako alegorie života stvoří styčný bod Schormova filmu. Také výborný herecký ansábl v čele s Kačerem a Brejchovou má nemalý podíl na celkovém dojmu, který tento film Evalda Schorma, filozofa České nové vlny, vzbuzuje. (26.08.2010)

Sebevražda bývá považována za důkaz absolutní svobody jedince. Ale sám její velký teoretik Albert Camus dospívá ve svém Mýtu o Sisyfovi k jinému závěru. Ke šťastné lidské existenci ve světě, kterému vládne náhoda a absurdita, je třeba přijmout svůj úděl. Bojovat s náhodou a přijmout takový osud za svůj. Sisyfos je tak nakonec i ve svém jakkoli nesmyslném a nekonečném počínání šťastný, protože se s ním vnitřně ztotožnil. Štěstí hledá i hlavní hrdina Schormovy depresivní studie. Neustále hledá svobodu a štěstí. Hledá ovšem všude jinde, jen ne u sebe, což je jediné místo, kde to může najít. A tak se mu vše jeví jen jako "marnost nad marnost", je stále nešťastný, zoufalý a sklíčený. Podobně i ostaní postavy stále někoho potřebují, chtějí být šťastné, aniž by k tomu sami jakkoli přispěli. Všichni po někom chtějí pomoc, aniž by sami něco dávali. Čekají, že jim ono štěstí spadne samo do klína, nebo že existuje nějaké vnější místo, kde ho naleznou. Bohužel nikdo, snad kromě doktora, se ve filmu štěstí ani nepřiblíží. Nikdo se se svým osudem nepere a nesnaží se ho přijmout. Každý hledá jen únik, ale jak říká Gorkij: "Není koně, na němž bys ujel sám před sebou." (10.04.2007)

„Co nám v tom brání?“ Někdy prostě nevíme nebo se nám nechce dlouze vysvětlovat, a proto raději mlčíme. Pro všechno neexistují srozumitelné důvody. Jejich absence činí Jana v očích druhých viníkem, nikoli obětí (po příčinách jeho skutku se s chladnou profesionalitou táže pouze lékař). Funguje jako hromosvod pro slabosti druhých, kteří horlivým odmítáním jeho činu vytěsňují svůj strach rozhodovat se sami za sebe. Bez kompromisů. Jan se provinil proti absurdnímu společenskému požadavku „normálnosti“ a byl zaškatulkován mezi blázny. Jeho projev svobody paradoxně vede k větší nesvobodě. Ostatní ho nyní bedlivěji sledují. Jako kdyby svobodné naložení s vlastním životem člověka zbavovalo práva rozhodovat o svých nejvnitřnějších věcech. Poznání, že blázny z nás dělají druzí, je dovedeno do krajnosti závěrečným honem, prakticky jedinou dramatičtější scénou jinak velmi utlumeného filmu. Divadelně strohá režie, nesoucí ve scénách z ústavu punc Schormovy dokumentaristické tvorby, dává vyniknout myšlenkám, které jsou obrazům nadřazené. Neznamená to ovšem, že by mizanscéna mlčela. Z potřeby zaplnit životy alespoň nějakou činností a odvést pozornost jiným směrem, berou postavy v několika scénách během dialogu do rukou nějakou věc a začínají ji třeba opravovat. Chvilkové vysvobození fixací na materiální, snáze uchopitelné objekty. Ač jsou herci dokonale sžití se svými postavami (a nesou stejná křestní jména), naše sžití s jejich situací nám Schorm neusnadňuje. Jan, skrývající své emoce za tmavými brýlemi, je uzavřen do sebe a hovoří převážně tehdy, je-li někým dotázán. Přestože nás nepouští do svého nitra, není pochyb, že k hlavnímu dramatu filmu dochází právě tam. Mužovou spojkou s okolním světem, který Jana nechápe a chápat odmítá, ale bez něhož přesto nelze existovat, je pouze jeho žena. K ní vyprávění několikrát poněkud nešťastně odbíhá a rozřeďuje tím hutnou atmosféru existenciální úzkosti člověka, jenž (sám sobě) nedokáže uniknout. Janino samaritánství však zároveň vytváří důležitý kontrast k Janovu bolestínství a vybízí k provokativní otázce, jestli není žena způsobilejší k nesení zodpovědnosti, které se muž zřekl. 80% Zajímavé komentáře: sportovec, Andreas, ad-k, Psice (30.05.2015)

Schormův filozofický traktát je svým způsobem (ne)jasnou zprávou o existenciální krizi člověka. Je to film, silně pesimistický, provokující k zamyšlení, volající po morální resuscitaci, po návratu k pravým citům a prožitkům. Je to film, který nikoho neobviňuje ani neodsuzuje. Je to film, který klade spoustu závažných otázek, ale na žádnou z nich nemá odpověď. A je to film, ve kterém skvělá Dana Medřická snad poprvé hraje něžnou, obětavou a nevěrnou krávu. (10.03.2018)