Návrat ztraceného syna

Brouzdal jsem se Českou novou vlnou a najednou jsem narazil na jméno Evald Schorm. Překvapilo mně, že jsem od něj do té doby nic neviděl, a rozhodl jsem se to napravit. Půjčil jsem si hned čtyři jeho filmy z šedesátých let, abych si tak říkajíc udělal představu. No jo. Jenže už při prvním snímku (Každý den odvahu) jsem si řekl, že je dobře, že jsem se k němu dřív nedostal, protože bych to naprosto nepochopil. U Návratu ztraceného syna jsem nabyl jistoty, že je pořád ještě moc brzy. Oba dva filmy mi teď splývají v jednu šeď se stejnými herci (Kačer, Brejchová, Menzel) v něco absolutně nezajímavého. Nepochopil jsem, nezaujalo mně to... jen ten Kačer vypadá sakra dobře, taky bych chtěl být takový frajer. I když to věčné škrcení ostatních postav by si mohl odpustit. (22.05.2008)

Sebevražda bývá považována za důkaz absolutní svobody jedince. Ale sám její velký teoretik Albert Camus dospívá ve svém Mýtu o Sisyfovi k jinému závěru. Ke šťastné lidské existenci ve světě, kterému vládne náhoda a absurdita, je třeba přijmout svůj úděl. Bojovat s náhodou a přijmout takový osud za svůj. Sisyfos je tak nakonec i ve svém jakkoli nesmyslném a nekonečném počínání šťastný, protože se s ním vnitřně ztotožnil. Štěstí hledá i hlavní hrdina Schormovy depresivní studie. Neustále hledá svobodu a štěstí. Hledá ovšem všude jinde, jen ne u sebe, což je jediné místo, kde to může najít. A tak se mu vše jeví jen jako "marnost nad marnost", je stále nešťastný, zoufalý a sklíčený. Podobně i ostaní postavy stále někoho potřebují, chtějí být šťastné, aniž by k tomu sami jakkoli přispěli. Všichni po někom chtějí pomoc, aniž by sami něco dávali. Čekají, že jim ono štěstí spadne samo do klína, nebo že existuje nějaké vnější místo, kde ho naleznou. Bohužel nikdo, snad kromě doktora, se ve filmu štěstí ani nepřiblíží. Nikdo se se svým osudem nepere a nesnaží se ho přijmout. Každý hledá jen únik, ale jak říká Gorkij: "Není koně, na němž bys ujel sám před sebou." (10.04.2007)

Po druhém zhlédnutí jsem si uvědomila, že přes závažnost tématu bych s jiným hereckým obsazením tento film vůbec nevstřebala, je určitě zajímavá ta parabola s filmy Felliniho a Antonioniho, kde mladí intelektuálové (typová podobnost pohledného Jana Kačera s Marcellem Mastroiannim taky není bez zajímavosti) žijí stejně prázdně jako frázují, a přestože všechno mají, ničeho nejsou schopni. A že jen taková osobnost jako Dana Medřická mohla sexuálně frustrovanou a citově vyprahlou stárnoucí ženu vystřihnout s noblesou, dík které nepůsobila trapně. Stejně tak bych film nebrala vážně s jiným režijním vedením, jedině Schrom uměl s hrdiny, které drsným způsobem stavil do trapných situací, soucítit a nepohrdat jimi...to je zásadní přístup v celé jeho tvorbě. Jinak mám pocit, že film je mnohem víc společenskou satirou, než psychologickým dramatem. (17.03.2009)

Jan Kačer schovaný za stylovými brýlemi, v konfliktu se světem i svým vlastním nitrem. Novovlnný klenot a ikonický film na mnoho zhlédnutí. Jak tady píše jeden z uživatelů, "snad jsem tenhle snímek ještě úplně nepochopil, jinak bych ho asi zakázal". Doporučuju případně kombinovat s filmem Un homme qui dort. (14.03.2014)

Jak lehké je utéct, být jen pozorovatelem, divákem, který netrpí. Utéct do nemoci, protože nemoc každý pochopí, nemoc je norma. Odlišnost se ovšem netoleruje... zevnitř ani zvenčí. "Každej tolik potřebuje, ale nikdo nic nechce dát." "Ze samoty člověk nesmí utíkat, člověk je vždycky sám a musí o tom vědět." (20.06.2011)