Rozhovory

Na tuto inscenaci se lze dívat ze dvou různých úhlů. Jedním z nich je současný pohled, který uvidí krátké filozofické zamyšlení v diskuzi dvou mužů. Druhým úhlem pohledu může být doplnění informace o roku vzniku a domyšlení kontextu. Pak mi ani nevadí Macháčkova přítomnost. Z dnešního pohledu je ten tyranský režisér z Národního divadla před kamerou naprosto nadbytečný, neboť těch několik frází o spravedlnosti mohlo zaznít jinak a lépe. (07.07.2014)

Film je postaven na spoustě zajímavých myšlenkových podnětů, které se na diváka hrnou od začátku až do konce, čímž sice na jednu stranu dělají dílo poněkud hůře uchopitelným, ale na druhou zas lákavým k dalším zhlédnutím (přirovnal bych Rozhovory ke knize krátké a nesmírně obohacující, avšak náročné na vstřebání a pochopení, ke které se čtenář čas od času vrátí a s chutí se do ní začte). Jinak je to de facto drama o 2 hercích (zaujal mě hlavně dokonale cynický Kačerův soudce) a dialozích (mimochodem ostrých jako břitva) na téma smrt, spravedlnost, (ne) právo a vina (ve vedlejší linii se ještě dostává na lásku a souznění duší muže a ženy). K napálení 5* mně ovšem brání to pozadí natáčení, které mi svými výklady zřejmě mělo vykouzlit hořký úsměv na rtech, mě však velmi rušilo, Macháčkovými výrazy iritovalo a zbytečně upozorňovalo na to, že jde o umělý a režisérem vykonstruovaný příběh (jakoby to snad bylo potřeba). Ale jak už jsem nastínil výše, k Rozhovorům se rád v budoucnu vrátím a zase si u nich chvíli zapřemýšlím. „Kdysi jsem si myslel, že budu mít dost sil, abych stál za svým přesvědčením. Pak jsem ale shledal, že vzdát se svého přesvědčení je snadné, ba dokonce rozumné, a přestal jsem to pokládat za zběhnutí…dneska soudím bez nenávisti a bez lítosti. Z mých úst Vám vzejde smrt, přitom k Vám cítím úctu.“ – „Pak tedy nejde o nic jiného, než o moc…právo je tvář moci.“ (04.05.2014)

Ač krátký a minimalistický, v závažnosti sdělení ohromně obohacující snímek. Co je to spravedlnost a co je to právo? Jak dosáhnout rovnosti a bratrství ve světě, v němž je možno získat nad někým moc, mít v rukou jeho osud? Dokáže člověk odolat pokušení a být stále humánní, neshlížet na druhé z patra a zachovat si pokoru i při velké moci? A z té druhé strany - jak ustát ponížení, jak přijmout svou vlastní slabost, pokud je námi opovrhováno, pokud jsme vydáni na milost někomu, kdo nás zneužívá a plive nám do tváře? A kdo je v tomto vztahu vlastně obětí a kdo katem? Je skutečně ubožejší ten, který trpí a je zesměšňován, a nebo spíš ten, který způsobuje bolest, ten jehož svědomí se stává jen nalomeným, pokrouceným zrcadlem stejně nalomené a pokroucené duše? Detailní, silná a až mysticky působící filmová esej, ve které stojí za zmínku kromě bezchybné Schormovi režie též Kačer s Cupákem, od jejichž výrazu, gest a hlasů se nelze odrhnout. (20.03.2017)

Film, který stojí na dialozích o spravedlnosti a vině v podání Eduarda Cupáka a Jana Kačera, nemůže být špatný. Obzvlášť když ty dialogy jsou takové, jaké jsou. Takovému filmu neuškodí ani zmatená režie, jež všechny ty skvělé myšlenky spíše tříští, než aby je v závěru spojila a udělala za nimi náležitou tečku. (22.11.2020)

Přehlédnu vše, co jsem přehlédnout nechtěl a nechám se bezbraně unášet těžkým filozifickým diktátem na téma spravedlnost. Tvář práva s maskou aktuální moci a rozdání dobových rolí. Jsou jeden na jednoho a je toho opravdu mnoho, co je spojuje. Osud jednoho, jenž už si vybrat nemůže i osobní ztracenost druhého. Současný divák, přeživší srpen 68, se jen zoufale diví, jak se ta historie opakuje. Schormova krátká obžaloba, kterou točil pro nás, pro svobodného diváka (Macháček) Točil, aniž by tušil, jestli tento snímek vůbec kdy bude mít nějakého diváka. Klasický Schormův underground. Výborné. (30.05.2014)