Vlastně se nic nestalo

Dávám za dvě: nesnesitelné obrazové zpracování vnitřních monologů Brejchové; Kačer s nabarvenými vlasy (nebo vousy?); Brodská i přes své hnědočerné oči překvapivě v mládí přitažlivá; mnou nepochopená scéna v nemocnici, odkud se vrací Brodská domů v postpubertě, ačkoli ji matka opařila v dětství a hospitalizace měla trvat jen pár měsíců; a v neposlední řadě Vašut, který k mému překvapení prokázal, že se v jeho životě vyskytovala i období, kdy dal ránu bez Prostenalu. Neuvěřitelné. (09.02.2013)

Divný postavy, divný vztahy mezi nima, divnej příběh, divnej film... Zajímavý je, že Brejchová a Brodská tady hrajou matku a dceru a působí to naprosto nepřirozeně. Brejchová mi navíc připadala jak pod vlivem omamnejch látek. Nad jejim hereckym výkonem jsem chvílema kroutil hlavou. Jinak jsem vůbec nepochopil, co tim chtěl básník říci. Pobavily mě nějaký ty dobový reálie z konce 80. let. Hlavně teda vexlák Pomeje. A pak jsem taky chcípal smíchy z Vašuta, kterej nosil furt pumpky. (30.12.2012)

"Vina trvá, pokud člověk nedokáže sobě odpustit." Film o komplikovaném vztahu matky s dcerou, který je zatížen jejím přetrvávajícím pocitem "viny" za popálení dcery v dětství. Ač je Jana Brejchová matkou Terezy Brodské i v reálu, nějak jsem jim ten jejich složitý rodinný vztah ve filmu moc nevěřil. Vůbec jsem asi nezažil moc filmů s Janou Brejchovou, ve kterých by mě tak málo zaujala jako zde. Moc mě nezaujalo ani quasi umělecké režijní pojetí (s podivnými flashbacky) ze strany už v té době nemocného Evalda Schorma. Možná k tomuto jeho loučení s režisérskou kariérou po tolika letech odmlky ani nemělo dojít. Ne že by ve filmu nezaznělo pár zajímavých myšlenek a to zejména v monolozích Brejchové (viz třeba "Co když je umění žít, skutečně umění. A musí být k tomu nadání. A to já nemám"). Ty se my však sami o sobě zdály spíše rušivé. Jakoby byly z jiného filmu. Jinak veškeré vedlejší linky příběhu mi přišly dost nudné a většina postav nezajímavých. Takže ve finále ty dvě hvězdičky jsou fakt maximem, co jsem schopen dát. A to i z úcty k Edvardu Schormovi, který si ale rozhodně zasloužil lepší rozlučku. (26.11.2017)

Docela složitý film, téma, které opravdu člověka optimismem nenaplní. Terezu Brodskou mám rád snad ve všech filmech, kromě tohohle, tady je neskutečně podrážděná a své matce za celý film snad neřekne jedno normální slovo. Stejně tak Brejchová celý film kouká jak když máte jednou za dvě měsíce depresi. Nijak celé situaci nepomáhá ani krásná chata někde na horách nebo postava Jana Kačera, který jako přítel Blanky řeší své neúspěchy a problémy. Vztah Andrlíka a Šárky je vlastně jediné pozitivní co ve filmu najdete. Nejvíc mi bylo líto asi postavy Vojty, který tam lítal jak hadr na holi a nikdo se ho v ničem nezastane. Někdy mi přišlo, že všichni maličko přehrávají. (22.07.2022)

Poslední film Evalda Schorma je plný nepochopení, arogance, hysterie a strachu. Dramatický příběh matky a dcery, tím spíš, je-li ztvárněn víceméně v autentickém pojetí Jany Brejchové a Terezy Brodské, včetně výchozí situace, která nabízí poměrně slušný základ pro pozdější vývoj událostí, vypovídá v až bolestně intimní rovině o vztazích deformovaných složitými mezigeneračními rozdíly, o pocitech obou žen, o jejich vzájemné lásce i nenávisti, o nenaplněných milostných vztazích dcery, která touží uniknout ze všední každodennosti. Film je v mnoha ohledech nevyrovnaný, takřka bezprizorní, některé motivy (jako např. vstupní monology Brejchové na kameru) mají spíše dekorativní charakter, jsou zbytečné a pro diváka matoucí – bezesporu se na to všem podepsala únava i skepse, s níž Schorm zápasil v podstatě od okamžiku, kdy mu byla znemožňována či výrazně omezována umělecká činnost. Předčasným skonem byl ukončen nejen život tohoto laskavého a citlivého člověka, ale i šance na znovuvzkříšení Schormova mimořádného talentu, jakým udivoval v šedesátých letech nejen na filmovém plátně, ale později, během normalizace, i na jevišti pražského Divadla Na zábradlí. (07.03.2020)