Hodíme se k sobě, miláčku...?

Není to taková řachanda jako Schulhoffovy následující komedie, spíš bych to označil za úsměvný film, s (jak jinak) hvězdným obsazením, s hodně zajímavým nápadem a nepředvídatelným dějem. Zaujalo mě, že žádná z postav není vysloveně sympatická nebo "neomylná", postava Jany Brejchové je dokonce vysloveně na odstřel a divil jsem se, že Brodský se nevrhl na charismatickou sexy Rázlovou už jen za to, jak si poradí s lahváčem. Film zábavnou formou poukazuje na klasické problémy partnerských soužití a naivního snění o ideálních partnerech, aniž by kterékoliv pohlaví zesměšňoval nebo stavil na nižší úroveň, jak je typické pro porevoluční snímky na stejné téma. (14.06.2010)

Hodíme se k sobě, miláčku...? je komedií partnerských vztahů. Přívlastek satirický lze v intelektuálním opojení použít, i když je spíše využit jako ochranná známka. Zápletka je jednoduchá, herecká sounáležitost sází na souhru dokonalosti a doplňování a pozorovat ji je diváckou slastí. Díky vyvážené chemii jsou vymýcena hluchá místa a klokot bizarního sledu událostí a vystřelovaných slov není k zastavení, ani k utahání. Romantický idealismus je chvilkové zanícení ducha, ale omamný stav nedisponuje trvalým charakterem a každodenní všednost po kousíčku vnáší pochybnosti, pokušení i odvahu ke zvratům. Nevyzpytatelnost lidského srdce nedokáže zkrotit ani logická přesnost počítacího stroje. Soulad principů duší vytrhne ze stereotypů a laškovně si pohrává se směrováním cest. Konečné zúčtování ukazuje jasného vítěze, život. Rozverná hravost rozpaluje, ponouká a zakončuje. Hlavní postavou partnerských hrátek zlomyslného osudu je vedoucí železářství Viktor Tomáš (velmi dobrý Vlastimil Brodský), znuděný z bláhového romantického vydírání partnerky. Pragmatismus je účelný ve všednosti, zasnění dává vznešený pocit mámení. Tíhnutí pouze k jednomu způsobu nazírání ochuzuje vlastní vnímání života. Hlavní ženskou postavou je fotografka Marta (skvělá Jana Brejchová), Viktorova choť. Hlava, zasněná v oblacích nekompromisně vyžaduje pozornost a důkazy jedinečnosti vztahu skrze patetická gesta a slova. Souznění uchvacuje a dává vyniknout vlastní malosti. Postava s nejcyničtějším dopadem je lékařka Soňa Brčková (zajímavá Regina Rázlová). Náhoda, růžové brýle a náprava vlastního zadostiučinění berou průběh pevně do svých dlaní a s uspokojením škádlí. Důležitou postavou je hudební skladatel Petr Karát (dobrý Josef Bláha), ušlechtile vznešená osoba i spásná cesta vysvobození. Z dalších rolí: Martina kamarádka ve třetím vysněném manželství Alena Kučerová (velmi zajímavá Iva Janžurová), její spřízněný manžel Kája Kučera (dobrý František Peterka), dotěrný loudil a instalatér Franta Vencl (příjemný Vladimír Menšík), Viktorova zachraňující tetička Emilka (Stella Zázvorková), zmatená lékařka Marie Tuchlová (sympatická Eva Jiroušková), zvědavá zdravotní sestra (půvabná Stanislava Bartošová), či dobromyslný asistent u počítače budoucnosti (příjemný František Filipovský). Nejde o strhující komedii, přesto eskapády slov i událostí s rozvernou hravostí nahlíží do lidských srdcí a upřímnosti. Partnerské vztahy se časem opotřebovávají, panika je často na místě a tento film dokáže v bláznivém rytmu pobavit. (07.09.2017)

„Vy jste maniak!“ – „Snad.“ Menšík, Janžurová, Brodský či Zázvorková v podarenej situačnej komédii o tom, čo sa stane, ak sa ľudia začnú riadiť tým, akého partnera im poradí počítač. A čo sa stane, ak sa pomýli. Najmä streštené finále je úplne šialené - v jednej miestnosti sa stretne sedem postáv a je to smršť. Dodnes finále rozosmieva svojím švihom a väčšou či menšou genialitou hercov. Plus skvelé hlášky („Ale pani Martičko, tady jde o PRINCIP!“). (17.09.2009)

Na Schulhoffovy sociální komedie musím mít náladu. Ne že by nebyly vtipné a trefné, ale ta tragikomičnost je občas deprimující. Člověk se směje, ale zjišťuje, ano, tak to je, a nedělá to člověk dobře. Zde je sice zajímavá myšlenka (lidé ve vztahu se obohacují svou různorodostí, nikoliv dokonalou stejností), zahrané je to skvěle, zvláště vztah v podání Janžurové a Peterky, dokonalý je Bláha jako skladatel a Rázlová jako rázná doktorka, ale přece jen chvílemi ten film nudí. Spleteno je to dobře, možná až moc, jsou zde i vedlejší postavy typu instalatéra v podání Menšíka, nebo skutečná doktorka, vše kulminuje v jeden třeskutý výbuch, kde se vše vysvětlí a vyřeší a pročistí vzduch, avšak přesto jsou zde scény, u nichž se člověk nudí, které mne neláká vidět podruhé, nevím proč. (23.11.2014)

Film, na němž mě nejvíc zaujaly 3 věci: 1) to, jak strašlivě za těch skoro 50 let zastaral (opakování vtipu s vyprodanými kroužky na záclony - v prodejně železářství na Staromáku, příšerné dobové kostýmy a účesy, dnes již nemyslitelné mytí auta na břehu Vltavy v pražském centru, dnes již nesrozumitelné narážky typu "Fifi pírko", všichni tam neustále a všude kouří, a kapitola sama pro sebe jsou megatrapné scény s předpotopním počítačem, respektive rekvizitou, která je za něj vydávána), 2) to, že tam snad polovina herců nosí paruku (u Brejchové bych za to ruku do ohně nedal, ale jako paruka mi to přišlo fest, a minimálně u plešouna Bláhy a Zázvorkové jsem si tím naprosto jistý, protože u něj si nevybavuji, že bych ho někdy jindy viděl s vlasy, a u ní chápu, že z ní potřebovali těmi umělými šedinami udělat Vikyho tetičku, protože ve skutečnosti on byl dokonce o 2 roky starší než ona), 3) a konečně mě nesmírně překvapilo, že film nijak netematizuje na tu dobu překvapivý fakt, že je manželství hlavních postav po 10 letech stále bezdětné, pro což mě jako jediné vysvětlení napadlo, že si chtěl prostě Schulhoff ulehčit práci, protože výskyt dětských postav by mu to komplikoval. Každopádně přes všechny mé výtky k tomu, jak to beznadějně zastaralo a jak je použitý humor místy hloupý, respektive dost nenáročný (najmě v postavách ztvárněných Menšíkem, Peterkou, Jirouskovou a Filipovským), přesto se tomu nedá upřít, že to finále na bytě je celkem vtipné, a že ten nápad s lidmi, kteří svěří svůj výběr partnera moderní technologii, byl možná trochu vizionářský, protože jsem si u toho prostě nemohl nevybavit dnešní dobu, kde se stalo normou digitální seznamování, kdy je výběr protějšku více či méně také řízen strojově. Navíc když člověk ví, že Brodský a Brejchová byli manželé i ve skutečnosti (a hlavně jak to s nimi dopadlo), tak to tomu filmu dodává další významovou rovinu, ze které je člověku lehce smutno. (02.05.2023)