Betty Blue

Roky jsem s filmem neměl tak k posrání dobrej zážitek – ve smyslu skutečnýho prožitku, neomezujícího se na klasickou frázi „je to prostě dobrej film“ (ač je mi jasný, že je to ryze subjektivní záležitost). Vzal bych to v bodech: Beineix je bezprostřední, naturalistickej, umělecky sebevědomej a taky trochu praštěnej - nebo je takovej prostě celej jeho film. Banální setkání se v něm často zvrhnou v komicky výstřední/absurdní situace, který lítají někde za pomezím uvěřitelnosti, nicméně řeknou přesně to, co říct mají. /// Je tu nadměrný množství nahoty a sexu, aniž by to působilo samoúčelně; film je všeobecně hodně otevřenej. /// Ztvárnění součástek a kontrastů extrémního vztahu se tu rozkrývá v celý paletě: stereotypně žijící třicátník vs impulsivní dvacítka; smířenej a neúspěšnej umělec versus živelná múza s nadšením; racionální versus iracionální; ochota učinit cokoliv versus nejasnost blížící se hranice (sebe)zničení. /// Béatrice Dalle je nepopsatelně nádherná a stejně nepopsatelně hraje - jeden by okamžitě věřil, že musí bejt psychicky narušená i ve skutečným životě. Ještě jsem neviděl tak apokalyptickou femme fatale s naprosto vykloubenýma emocema. /// Celej film ÚŽASNĚ vypadá. Ne proto, že by v něm byly krásný scenérie a nákladný kulisy – Beineix „jen“ má pro obraz fantastickej cit. Barevná paleta, kamerový úhly i pohyby, celá mizanscéna, všechno je každou vteřinu bezchybný a drží kontext s děním (už jen rámec příběhu, kdy se začátek odehrává na prosluněný pláži a konec… ne, žádný SPOILERY nebudou). Dokázal bych z toho vytípat celou řádku screenů, který bych si hned pověsil na zeď – a to je ten film čtyřicet let starej. /// Film má dvě verze a já rozhodně doporučuju tu tříhodinovou. Je v ní víc absurdity a zatahuje do ještě větších extrémů výstupy Zorga i Betty, ale TO je právě dobře. /// Závěrečná scéna se už teď zařadila k mým nejoblíbenějším, protože strašně krásným způsobem naznačuje, že si i z těch největších sraček musíme odnést kousek něčeho důležitýho. (11.03.2023)

Zvláštní rozporuplnost, rozpolcenost; a to ať už přihlížíme k přiměřené / nepřiměřené stopáži mnou viděného režisérského sestřihu, bereme příběh doslovně či komplikovaněji atd. Betty Blue je neuspořádaný mix všeho, co do sebe může nepochybně láskyplný vztah dvou hlavních protagonistů a filmové plátno nevyjímaje absorbovat (s trochou přehánění samozřejmě). Mám-li se zabývat doslovným výkladem viděného, pak film Jean-Jacques Beineixe lehce pokulhává (Betty Blue je navzdory komediálním předpokladům na míle vzdálená realitě) a nakonec i nedostává (potažmo hlavní mužská postava Zorg) svým závazkům, přičemž opravdu mám s jednoduchou interpretací závěrečné tragédie problém. Přistoupí-li však divák k Betty Blue s jistým odstupem a pojme určité pasáže či příběh spíše jako uzavřený okruh jedné mysli / metaforicky, Betty Blue i přes natahovanou stopáž režisérské verze vítězí (samotný film v podstatě vítězí už jen tím, že nějakou alternativu nabízí). Pokud je Betty a spol. Zorgova byť jen sebemenší fantazie (dokonce už sám autor knižní předlohy Philippe Djian jisté "splynutí charakterů" připouští), snímku to spíše prospívá, ale je-li u vás nezbytný racionální a jednoznačný výklad, Betty Blue se coby filmu ani tak vyhýbat nemusíte... │80% (12.01.2012)

K filmu: Seba pohlcujúca i rozvíjajúca absolútna láska vždy narazí na limity času. Pretože nedá sa byť neustále totálne zamilovaný, ak trávite 99% času spolu. Vo voľnom čase, v práci, v posteli. Niet divu, že z toho začne jednému po čase preskakovať. Oceňujem otvorenosť v zobrazení nahoty i bežného života páru, ktorý našiel ideálnu stratenú polovicu, no zároveň nenašiel vysnené ideálne miesto, kde by si mohol bez zábran realizovať absolútnu lásku. Pretože neskúsil zažiť slastné chvíle objavovania sa po dlhšom odlúčení. K dĺžke režisérskeho zostrihu: Na rozdiel od spolu komentátorov, mne trojhodinový film vyhovuje. Kedysi som zachytil rozhovor so spisovateľom Petrom Pišťankom, ktorý povedal, že keď prvý raz išiel do kina ako chlapec na celovečerný film, film sa mu síce páčil, ale bol veľmi sklamaný, že film netrval celý večer, ako bolo deklarované, ale len nejakú úbohú hodinu a pol. Presne rovnaké pocity sklamania som zažíval aj ja - veď večer má najmenej štyri hodiny (ak film začína o šiestej večer a je celovečerný, má končiť o desiatej). V tomto smere nie je 37,2 zrána úplne dotiahnutý, no oveľa uspokojujúcejší než drvivá väčšina pol večerných filmov, tváriacich sa ako celovečerné. (03.11.2020)

Nevidel som dvojhodinovú verziu, mal som tú česť vidieť na DVD rovno režijný strih o troch hodinách a aj keď som sa ich bál, napokon som neľutoval. Beineix nám rozpráva pútavý, ležérny, ale ku koncu dramatický príbeh o vzťahu, ktorý sa nemohol skončiť dobre. Ak som sa pred záverom bavil na hrdinkiných hysterických výstupoch a vyplazovaní jazyka, ku koncu všetko zaklaplo do seba a bol som v šoku. Tým sa dostávam k nezvládnuteľnej Béatrice Dallej, ktorá svojím telom a vášnivým prednesom zatláča do úzadia aj samotného, za Zorga na Cézara nominovaného, pohodičkára Jeana-Hughesa Anglanda. Apropo, sex. Očarenie holou kožou je zrejmé, vrcholnú scénu vám ale tvorcovia naservírujú hneď na začiatok. Je náruživá, odzbrojujúca, uveriteľná. Plus pekný hudobný motív Gabriela Yareda, pripomínajúci refrén jednej známej slovenskej pesničky. Podľa románu Philippea Djiana s cameo Dominiquea Pinona ako drogového dílera. Len tí dvaja policajti a transvestizmus akoby vypadli z iného filmu. (16.04.2005)

Director's cut. Betty Blue, 37°2 le matin. Oboje znie ako názov nejakej piesne alebo básne. Beineixov film ňou skutočne je - melancholická próza vo veršoch, sladkých i horkých strofách o láske v dobrom i zlom, pomaly stúpajúcich k oblakom. Brilantne rozvrstvený archetypálny príbeh chlapca a dievčaťa v mnohom pripomenie slávne Love Story Arthura Hillera. Štýl Jean-Jacquesa Beineixa ho ale posúva ďalej. Každý pohyb kamery je ako pohladenie, každá ľahká zmena farebného tónovania vyvoláva nápory silných emócií. Jediný hudobný motív v mnohých inštrumentálnych podobách tepe naprieč filmom. Cinéma du look, cinéma de poésie. Na začiatku som mal pocit, že predo mnou ožíva poetický realizmus. Postupne sa ale zmenil v niečo celkom iné, nepredvídateľné a jedinečné. Dostal som zvláštnu chuť na filmy Leosa Caraxa. 100% (08.09.2015)