Betty Blue

Director's cut. Betty Blue, 37°2 le matin. Oboje znie ako názov nejakej piesne alebo básne. Beineixov film ňou skutočne je - melancholická próza vo veršoch, sladkých i horkých strofách o láske v dobrom i zlom, pomaly stúpajúcich k oblakom. Brilantne rozvrstvený archetypálny príbeh chlapca a dievčaťa v mnohom pripomenie slávne Love Story Arthura Hillera. Štýl Jean-Jacquesa Beineixa ho ale posúva ďalej. Každý pohyb kamery je ako pohladenie, každá ľahká zmena farebného tónovania vyvoláva nápory silných emócií. Jediný hudobný motív v mnohých inštrumentálnych podobách tepe naprieč filmom. Cinéma du look, cinéma de poésie. Na začiatku som mal pocit, že predo mnou ožíva poetický realizmus. Postupne sa ale zmenil v niečo celkom iné, nepredvídateľné a jedinečné. Dostal som zvláštnu chuť na filmy Leosa Caraxa. 100% (08.09.2015)

Zvláštní rozporuplnost, rozpolcenost; a to ať už přihlížíme k přiměřené / nepřiměřené stopáži mnou viděného režisérského sestřihu, bereme příběh doslovně či komplikovaněji atd. Betty Blue je neuspořádaný mix všeho, co do sebe může nepochybně láskyplný vztah dvou hlavních protagonistů a filmové plátno nevyjímaje absorbovat (s trochou přehánění samozřejmě). Mám-li se zabývat doslovným výkladem viděného, pak film Jean-Jacques Beineixe lehce pokulhává (Betty Blue je navzdory komediálním předpokladům na míle vzdálená realitě) a nakonec i nedostává (potažmo hlavní mužská postava Zorg) svým závazkům, přičemž opravdu mám s jednoduchou interpretací závěrečné tragédie problém. Přistoupí-li však divák k Betty Blue s jistým odstupem a pojme určité pasáže či příběh spíše jako uzavřený okruh jedné mysli / metaforicky, Betty Blue i přes natahovanou stopáž režisérské verze vítězí (samotný film v podstatě vítězí už jen tím, že nějakou alternativu nabízí). Pokud je Betty a spol. Zorgova byť jen sebemenší fantazie (dokonce už sám autor knižní předlohy Philippe Djian jisté "splynutí charakterů" připouští), snímku to spíše prospívá, ale je-li u vás nezbytný racionální a jednoznačný výklad, Betty Blue se coby filmu ani tak vyhýbat nemusíte... │80% (12.01.2012)

Roky jsem s filmem neměl tak k posrání dobrej zážitek – ve smyslu skutečnýho prožitku, neomezujícího se na klasickou frázi „je to prostě dobrej film“ (ač je mi jasný, že je to ryze subjektivní záležitost). Vzal bych to v bodech: Beineix je bezprostřední, naturalistickej, umělecky sebevědomej a taky trochu praštěnej - nebo je takovej prostě celej jeho film. Banální setkání se v něm často zvrhnou v komicky výstřední/absurdní situace, který lítají někde za pomezím uvěřitelnosti, nicméně řeknou přesně to, co říct mají. /// Je tu nadměrný množství nahoty a sexu, aniž by to působilo samoúčelně; film je všeobecně hodně otevřenej. /// Ztvárnění součástek a kontrastů extrémního vztahu se tu rozkrývá v celý paletě: stereotypně žijící třicátník vs impulsivní dvacítka; smířenej a neúspěšnej umělec versus živelná múza s nadšením; racionální versus iracionální; ochota učinit cokoliv versus nejasnost blížící se hranice (sebe)zničení. /// Béatrice Dalle je nepopsatelně nádherná a stejně nepopsatelně hraje - jeden by okamžitě věřil, že musí bejt psychicky narušená i ve skutečným životě. Ještě jsem neviděl tak apokalyptickou femme fatale s naprosto vykloubenýma emocema. /// Celej film ÚŽASNĚ vypadá. Ne proto, že by v něm byly krásný scenérie a nákladný kulisy – Beineix „jen“ má pro obraz fantastickej cit. Barevná paleta, kamerový úhly i pohyby, celá mizanscéna, všechno je každou vteřinu bezchybný a drží kontext s děním (už jen rámec příběhu, kdy se začátek odehrává na prosluněný pláži a konec… ne, žádný SPOILERY nebudou). Dokázal bych z toho vytípat celou řádku screenů, který bych si hned pověsil na zeď – a to je ten film čtyřicet let starej. /// Film má dvě verze a já rozhodně doporučuju tu tříhodinovou. Je v ní víc absurdity a zatahuje do ještě větších extrémů výstupy Zorga i Betty, ale TO je právě dobře. /// Závěrečná scéna se už teď zařadila k mým nejoblíbenějším, protože strašně krásným způsobem naznačuje, že si i z těch největších sraček musíme odnést kousek něčeho důležitýho. (11.03.2023)

Director´s cut samozřejmě. Spolu s Podzemkou zatím asi to nejlepší ze cinéma du look, co jsem viděl. Herecké duo výborné, rozhodně se teda nestyděli. Kromě jiných francouzkých filmů s tématem l´amour fou může Betty připomenout třeba i Verhoevenovo Turks Fruit. A trocha osvěty...http://2009.lfs.cz/cyklus-francouzske-filmove-neobaroko.htm (20.12.2013)

Tento film je plný vášne. Je o dvoch živloch. Je to film, ktorého sila podľa mňa tkvie predovšetkým v tom, že netušíte čo sa bude diať v nasledujúcej chvíli a samozrejme v hercoch. Vo všetkých ... ešte aj pán Pharistopoli - predavač olív - bol super. Kopec krásnych záberov kamery a výborná hudba ... najmä tá kolotočová .. veď to aj bolo ako na kolotoči - hore, dole, hore, dole, a potom už len dole. Ohromný zážitok. (14.12.2016)