Věk nevinnosti

Když se Martin odchýlí od své parkety - gangsterek a portrétů vyjímečných osobností (Travis, Jake, Rupert a Ježíš), nemá to takový osobní náboj, je to sice precizní, ale chladný, ovšem zde tato chladnost byla na místě, neboť zde se popisoval především chladný život aristokracie a vnější lesk věcí, emoce tu musely být potlačovány, kdo nějaké měl, musel je prostě skrývat a potlačovat. (12.03.2009)

Pokud máte rádi Scorseseho režii (která umí být i v kostýmním historickém dramatu výrazná) a dokážete ocenit herecké výkony Daniela-Day Lewise a Michelle Pfeiffer, budete určitě spokojeni. Věk nevinnosti totiž není žádnou vrcholnou scorseseovkou, ale spíše pomalu plynoucím příběhem z “lepší společnosti“ o překračování dobových společenských konvencí. Dobová atmosféra New Yorku druhé poloviny 19. století je samozřejmě výborná, ale to už tak nějak od Martina Scorseseho čekáme. I navzdory celkem lineárnímu příběhu se pořád ale jedná o velmi koukatelnou záležitost a to zejména kvůli hereckým výkonům, dobovým kulisám a povedenému soundtracku. (07.01.2019)

Většina masochistů by si vybrala jako mučící nástroj waterboarding, já volím Věk nevinnosti. U něj Vám připadne každá minuta jako nekončící věčnost. Celý film mi připadl jako prodloužená verze Satanského tanga od Bély Tarra (a to už chce trochu umu). Jako nástroj k umučení 5*, pokud jde o filmový zážitek, stěží dosáhne na 3*, řečí procent 52%. (06.01.2014)

„Chci, a nemohu.“ Přes dvě hodiny filmařské elegance, ke které se podaří dozrát jenom nemnoha režisérům. Neměl jsem dojem, že by zápletka byla konvenční a pouze zpracování mimořádné. Z průměru se vymyká obojí a obojí logicky doplňuje Scorseseho filmografii. Vlastně to je další z jeho filmů o násilí a organizovaném zločinu. Jenomže o násilí skrytém, neprojeveném a zločinech stejně takových. Pravidla chování určují klany, třebaže ne mafiánské, nýbrž rodinné. Kdo nechce ztratit renomé, a na ničem jiném jako kdyby ani nezáleželo, nesmí skutečnost nejen vyřknout, nesmí ji ani myslet. Postavy si ubližují slovy, či spíše tím, že se jim vyhýbají. Jejich pravé záměry a potlačené touhy nám stejně jako v knize odhaluje upřímná vypravěčka, fyzicky nepřítomná a přesto všudypřítomná průvodkyně dnes tak vzdáleným světem newyorské smetánky konce 18. století. Říká, co si postavy říct neodváží. Společně s prostředím promlouvá za mlčící hrdiny (domníval jsem se, že do detailu promyšlená práce s barvou, rekvizitami a rozmístěním figur odešla s klasickým Hollywoodem – naštěstí ne). V diegetickém světě přejímá roli ženy, která nehodlá zatajovat poznaný stav věcí, hraběnka Olenská. Nechce být další obětí společenských konvencí, další poslušnou milující manželkou. Nemá ovšem imunitu, která by ji před dopadem její bezprostřednosti uchránila. Moc spasit ji náleží Newlandovi, rozežíranému zevnitř nutností volby mezi ženou říkající pravdu a ženou říkající pouze to, co se sluší. Díky vypravěčce, (post)moderním vypravěčským postupům (dopisy čtené do kamery, režisérovo sebereflexivní cameo coby fotografa, toho, kdo životy postav zaznamenává) a pečlivému vedení naší pozornosti (hudbou, zviditelněním slov, střídmým použitím detailů a „archaické“ clony) se o postavách přehledně a srozumitelně dovídáme více, než jim samotným umožňovala doba a prostředí, v němž žily. Věk nevinnosti nás za pozornost mu věnovanou odměňuje více než milostná dramata soustředící se zejména na povrch, pod nějž nenahlíží. Aniž by tím ztratil na emocionální síle příběh o násilí, které dennodenně pácháme dodnes. Jenom si už tolik nebereme servítky. Z filmů Martina Scorseseho jde pro mne momentálně o číslo jedna. 90% Zajímavé komentáře: Faidra, ripo, Ajantis, MontyBrogan (29.08.2012)

V rozsáhlé a bohaté filmografii Martina Scorseseho se na The Age of Innocence trochu zapomíná, přitom jde o jeden z jeho nejlepších filmů. Platí ale, že divák mu musí jít trochu naproti, protože oproti svým ostatním počinům tvůrce nikam nespěchá a točí de facto hodně pomalé konverzační drama. A ačkoli kostýmy jsou nádherné a oscarové, primárně o ně nejde a rozhodně nejsou tím nejvýraznějším, co diváka ohromí. Tím je naopak fenomenální vizuální stránka, protože každá hromadná scéna při hostině, na plese nebo v místnosti je natočena naprosto skvěle a dlouhé nepřerušované kamerové jízdy jsou fascinující  a ve své "skromnosti" o tehdejší době odvypráví víc než mnoho dialogů. Ostatně důraz na každý detail je pro snímek zcela příznačný, tím pádem je dobová atmosféra skoro až autentická. Příběh je na první pohled banální a hraničí s červenou knihovnou, jenže v pozadí skrývá hodně silné emoce a zdaleka se vyhýbá kýči. Tomu pomáhá i na žánr netypické obsazení, v němž kraluje Daniel Day-Lewis se svým obvyklým minimalismem, jímž ale dokáže vyjádřit úplně všechno a tragédie jeho postavy je až hmatatelná. Michelle Pfeiffer možná není prvoplánová krasavice, o to víc ale vyniká tajemnost a jakási erotická přitažlivost její rebélie, trošku zaráží oscarová nominace pro Winonu Ryder, která má nejméně prostoru a její výkon rozhodně není nikterak výjimečný, ačkoli i ona dokáže pracovat s vnitřními emocemi a naivita její postavy není až taková, jak se může zdát. Je pravda, že stopáž je malinko přetažená a občas se některé scény zbytečně protahují a opakují, to je ale asi jediná výtka, kterou lze k výsledku mít. The Age of Innocence rozhodně není jednoduchý film a pro někoho může být vzhledem k pomalosti a množství dialogů jen těžce stravitelný, pokud mu ale divák přijde na chuť, dostane jedno z vůbec nejlepších romantických dramat minimálně posledních třiceti let. 85 % (21.01.2024)