New York, New York

Hlavná dvojka (Liza Minnelli, Robert De Niro) bola sympatická a presvedčivá (mňa viac zaujal nepredvídateľný buranský dobrák De Niro- pri svadbe som sa nemohol zbaviť smiechu) a hudba, ktorá sa presne trafila do môjho vkusu ( úžasne energický jazzík + jemné naspievané balady), bola úplne dokonalá. Preto škoda toho riedkeho a rozťahaného deja, ktorý (aj keď má scenár výborné dialógy) sa posúva dopredu len pomaly. (04.07.2009)

Veľké sklamanie. Liza Minnelli je v tom nevinne, pretože na ňu som alergický. Martin Scorsese ma so svojou záľubou v uťahaných filmoch, pri sledovaní ktorých čakám na milosrdný koniec, tiež nesklamal. Jazz ani muzikály predvojnového ladenia neobľubujem. Ostáva môj obľúbený Robert DeNiro. Jeho postava sebastredného, konfliktogénneho hajzla je stvárnená výborne, ale mám za to, že patrí do iného žánru. Nejaké prednosti by som určite našiel, ale film ma striedavo nudil a rozčuľoval, takže dve hviezdičky sú akurát. (19.05.2010)

Neprávom opomenutý počin. Ešte viac ako absencia oscarových nominácií ma prekvapuje len niečo málo cez tisíc tunajších hodnotení a Scorseseho zmienenie v zaujímavostiach iba v súvislosti s nezhodami na pľace a drogami, čo pôsobí, ako keby nebol ani moc prítomný. No opak je evidentne pravdou. Nielenže má v réžii badateľný rukopis, ale tiež pridanú hodnotu v podobe pocty klasickému Hollywoodu. Veľkolepý hudobný film (nie muzikál) prevyšuje príbeh ústredného páru s geniálnym De Nirom, ktorý má ďalej k excentrickému umelcovi a bližšie k vyšinutému sociopatovi, čím tvorí chýbajúci článok medzi jeho podobnými psycho polohami v roli Taxikára a Kráľa komédie. V NY, NY je svojou neodbytnosťou navyše strojcom neskutočne vtipných scén. Zdarne mu sekunduje Liza Minnelli, lebo jej okrem spevu patrí obdiv aj za presvedčivé herectvo, keďže mi prestávala byť nesympatická s pribúdajúcim časom na obrazovke a zároveň (Z)rodila sa hviezda. (07.06.2020)

Scorseseho přípravka na ZUŘÍCÍHO BÝKA, které navzdory výborné druhé půlce chybí cosi k dokonalosti. Třeba intenzívnější jiskření mezi De Nirem a Minnelli. Není divu, když oba přišli z úplně rozdílných kinematických světů. Blýskavost starých hollywoodských muzikálů se tu kříží s dalším Scorseseho buranským cholerikem. Tohle je absolutní mičurin, ale i tak stojí za to. (27.02.2004)

To jsem nevěděl, že tuhle blbost natočil Scorsese. Ale co se dá dělat, chtěl jsem tomu dát šanci. Teď ale vím, že zbytečně a doufám, že Scorsese už nikdy po muzikálu nesáhne. Obdivovat musím De Nirovu hru na saxofon, která je vážně uvěřitelná... ale jeho postava sobeckýho psychouše safoxouše denirouše byla taková divná. Ale to asi měla. A teď k mému nejsilnějšímu zážitku. V sále se tančí, De Niro hledá babu na vojetí, slídí davem a pak najednou, viděno z dálky, strašnej vyhryz v davu! Ano, tvor nazvaný Liza Minnelli, naleze do své hlavní role a už se jí nezbavíme. Tancuje, zpívá a nelíbí se mi ani ten styl zpěvu, ani ty její tance, ani barva hlasu, ale hlavně, celá ona. Když zkombinuju její zjev a chování, dostanu kombinaci Zagorové, Hurvínka, kokršpaněla, Zelenkové, lenochoda Sida z Doby ledové, staré báby ve středním věku, Vincenta Schiavelliho a hnusu z popáleninovýho centra s parukou. Ty její vlasy byly kolikrát taky hrůza, jak kdyby byly vyrobený z psího ocasu a navlečený na drátěnou konstrukci. Jako hororová postava by prostě vyzněla líp. Ještě když se vrátím k hudbě, tak ty zpěvy stojí za prd a i ten chabej New York, New York (kterej jedinej má zapamatovatelnou melodii) nemá na verzi Franka Sinatry. Ale co se mi líbilo, tak ty jazzové a bluesové kousky (dokud se do toho nepřimíchal zpěv). Ze zpěvaček se mi jakž takž zamlouvala až ta černoška, na kterou se i dalo dívat, na rozdíl od těch bílejch mrch. No a konečně - bylo to celý hrozně dlouhý. Čím víc se blížil konec, tím to bylo delší, protože se tam najednou objevila hromada muzikálovejch a jinak trapnejch vystoupení, u kterejch jsem trpěl. Celé to je jak převzaté z broadwayských prken a ten děj je uplně o hovně. Už nemám víc chuť o tom psát. (03.05.2018)